Jen dál a výš…
S…
Stál jsi sám na štítu hory, když na zemi se zrodil den? Když jitřenka hasla a nad hory vyvalily se vlny krve — pak zlata? Kdy Otec Slunce obejmul a políbil Matičku Zemi?
Viděl jsi zázrak, jenž je tak starý a vždy věčně mladý? Viděls to V létě a zimě, kdy bělostné vrcholy vzplanuly rudě — a cítil jsi, jak vše V tobě zpívá — dotekl ses toho, co jest mimo dotek? —
Byl jsi v horách — tam vysoko nad čarou lesů a kosodřeviny, když polany jsou bílé a ostrý je sníh? Šel jsi hřebenem, když mlhy se valily, vítr řval přes útesy a sníh valil do doliny? Měls obličej plný ledu a sněhu, zápasil jsi o život s velikostí Živlů?
Slyšels hudbu noci na vrcholu hor? Dotkly se tě hvězdy, jichž nebo bylo plné? Omámil tě oddech země, cítil jsi se děckem v klínu Velké Matky?
Klečel jsi před květinkou, něžně s ní rozmlouvaje?
Napil ses křišťálu horské vody?
Zná tělo tvé chladný, však osvěžující dotek vody?
Zná tělo tvé líbezný dotek průzračných šípů Slunce?
Rozechvíval tvým nitrem ptačích hlasů sbor?
Prolnula tě vůně horských samot, zaléval tvé lože Měsíc měkkým stříbrem svým? Byl tvou skrýší pouze nebes baldachýn?
Pak poznals moudrost lesů…
