Pokračování textu ze strany 106
Jestliže se k woodcraftu hlásíme, hlásíme se k tomuto názoru, - ale jestliže je někdo komunista nebo socialista, který ze Setona -ostatně; kritisovaného - přejímá jen něco, zejména pro kmenovou práci, pak nemohu, po starém Seifertově a Valovičově způsobu říci: my jdeme za Setonovým praporem, ale ti ostatní nemají s woodcraftem nic společného. Protože je jedna "škola", je druhá "škola“, a jsme partneři, jak to chce zásada tolerance, stejně jako zásada ekumenismu. Nemohu přece partnera odsoudit,
nebo říci o něm ostré slovo. A zde je problém, který se pokoušíme řešit, jak to kdo umí. Mezi junáky stejně jako mezi církvemi. Ani si nejsem tak zcela jistý, zda byl Seton vždy tolerantní. Ale to se týká jeho životopisu - ne odkazu z návštěvy v prosinci 1936.
Bylo mu 76 let - a my všichni kolem jsme byli jako jeho děti. I děti se rozejdou do světa, "profilují" se, někdy se hádají mezi sebou. Ale jsou chvíle, kdy se sejdou a cítí, že k sobě patří. Prožíval jsem to při mnoha pohřbech, které jsem konal. Pohřeb bývala ta poslední příležitost, kdy se široká rodina ještě sešla. Zde to nebyl pohřeb. Kdo by myslel ne něco takového. Ale cítili, prožívali jsme vědomí, že jsou to jedinečné hodiny, kdy jsme tak- to spolu. Ještě slyšíme hluboký Setonův hlas - vidíme, jak vedle něho mile cupitá jeho drobounká manželka. Jak podávají ruce na všecky strany. Óoooo!
Tolerance - snášenlivost. Vím, není to bez problémů. Jako není ekumenismus - aspoň, jak je praktikován- bez problémů. Ale chci být tolerantní, i když se musím někdy přemáhat. Chci být tolerantní už kvůli tomuto vysokému, bělovlasému starému muži. Za deset let (1945), psal do Československa, že krásné vzpomínky zůstávají živé - a že doufá, že znovu přijede - že se znovu setkáme. 1946 zemřel - Setkáme se znovu?
