silný zážitek, který zůstává. Za "mých časů" byli jsme odkázáni na antikvariát, když jsme chtěli tuto cennou knížku získat. Ale "trpělivost přináší růže", jak říká přísloví - a nakonec se to podařilo, "Duše Indiánova" vyšla poprvé 1911 v Bostonu /The Soul of the Indian" v nakladatelství Houghton Mifflin Company, a zůstává i nyní ceněným zlatým pramenem /Red Mans Religion - Ruth M.Underhill - The University of Chicago Press, str. 275/. Životopis Dr. Eastmana - Ohiyesy vyšel v University of Illinois Press, z Wilsonova péra. Samozřejmě, že jsme toužili mít "Indián v mládí“ a milý nakladatel Jan Laichter udělal nám všem dobře, že tu krásnou knížku vydal znovu 1935 pro nás i všechny junáky skauty. Ohiyesa byl činný v YMCA, a rád pomáhal americkým skautům, jak o tom Wilson píše. Velkou potíž dalo sehnat "Večery ve wigwamu" /Jan Laichter, Praha 1922/, které napsal Ohiyesa se svou manželkou Helenou Goodale. Ale - sehnali jsme!
K naší tehdejší indiánské literatuře patřily "Indiánské zkazky a písně“ /Dr. A. C. Fletcherová, knihovna Walden, Praha 1925/, W. K. Moorehead "Indiánští hrdinové" /Toužimský a Moravec, Praha/ "Vigvam"“ - Povídky, vyprávěné Indiány Severní Ameriky - M. K. Juddová /B. Kočí 1925/, H. Wilson "Pohádky rudých dětí“ /Kočí, Praha/ a samozřejmě H. W. Longfellow "Píseň o Hiavatě“ v Sládkově překladu / I. vydání 1872 - vzácnost!/- později - 1957- v překladu Pavla Eisnera. K tomu - stále dobré - "Náboženství Indiánů" od českého amerikanisty Čestmíra Loukotky /Vesmír, Praha, 1926/. To byla naše tehdejší indiánská literární výzbroj. Eastman "Duše Indiánova" nade vše. Časem přibyly "Etnologické materiálie z Jihozápadu USA" od Františka Pospíšila, díl I. - horlivě jsem pomáhal rozprodávat mezi kamarády - studenty. Autora /adoptivního syna velkého indiánského náčelníka Bílého Koně - Orla, tehdy přes 100 let starého/ počítala Liga mezi své přátele. Jeho indiánské jméno bylo Mo-Ra-Ta. Kolem etnologa Františka Pospíšila a jeho paní, to je román, bohužel s hořkým a tragickým závěrem. Již mezi svazky knihovny "Waldent, kterou kdysi založil prof. M. Seifert s B. Nekovaříkem, a převzal nakl. Otto, jsou svazky, které signalisují, že má E. Th. Seton pokračovatele. Mladé a svěží. William J. Long "Děti kanadské divočiny" /1928/ a "Ptáci nebeští" /1929 Otto - Walden/. To se četlo! A protože Long uvádí v závěru slovníček indiánských jmen, pomáhalo nám to,
