Pokračování textu ze strany 115
Zatím co jsme H. D. Thoreau "Walden"“ četli z úcty k prof. M. Seifertovi /není to snadné čtení/, a indiánskou literaturu jako samozřejmou vzhledem k našemu věrnému woodcrafterství /"Duše Indiánova“ přesahuje tento rámec/, prožívali jsme dobu s její vzrůstající krisí. Vzpomínám na jeskynní obydlí nezaměstnaných na letenské pláni - na dlouhou frontu na guláš za 1 Kč nedaleko Prašné brány. V té frontě nestáli jen nezaměstnaní. Kolik tam bylo všelijakých vyhublých úředníčků s aktovkami...
Ptáme-li se na dobové pozadí, musíme myslet na Voskovce a Wericha /a Jaroslava Ježka/, kteří svými písněmi a skeči ovlivňovali zejména studentskou mládež. V roce 1938 vychází v nakl. Symposion román korejského autora "Drnová střecha". Podzim 1938. Ta kniha k nám mluvila! Jedinečný závěr - pohled na princeznu Nesmrtelnost. Dosud tu knihu mám, a pohladím ji, kdykoli ji vezmu do ruky. "Drnová střecha" - Když nastal Protektorát Čechy a Morava, přichází znovu silný literární impuls pro nás všechny, z pera norského právníka a znalce Severu! Helge Ingstad “Lovci kožišin" /Orbis 1940/. Skvělý vypravěč, který ví, o čem píše. Byl "u toho“. Jeho popis života lovců kožišin i Indiánů je tak svěží, vtipný i hluboký, že tu knihu neodložíš, dokud nepřečteš. Helge Ingstad - to byl nikoli náš ideál /to jsme ponechávali Tecumsehovi, podle Setona/, ale jakoby jeden z nás. My jsme nemohli - ale on tam žil, těmi kraji prošel, popsal to - a nyní nám to vypráví a dodatečně to prožíváme s ním. Díky za tu knihu! Nezapomeneme, co nám dala! Avšak právě Helge Ingstad měl pro nás ještě něco v zásobě. V roce 1942 vydává Orbis jeho knihu "Poslední Apačové". Hluboký zážitek z této knihy dosud trvá. Je nezapomenutelný. Můžeš-li, hledej tu knihu, ptej se po antikvariátech. Až přečteš, snad pochopíš. Ale chybí Ti naše tehdejší "dobové pozadí" protektorátních let.
Závěr:
Za Sierra Madre zapadá slunce. Na nebi pozvolna blednou červánky a chladná přísnost hor měkne. V dálce na prérii stojí tiše houfec antilop. V tuhle dobu zaněcují divoši vysoko v těch skalách oheň. Mohou se toho odvážit jen za soumraku, když je kouř nesnadno vidět. Kolem ohně se shromáždí hrstka lidí v koženém obleku. A vidí do kraje, zatím co hovoří o svých věcech. Kolem nich leží nekonečná divočina, která kdysi patřila jejich předkům. ..text pokračuje
