Stránka:wo1991.djvu/147

139 odvahu Jemně a ohleduplně nechat trpět tu,která tě dala světu a toho, kdo ti dal své jméno, Protože Já jsem Pán osudu. A jsou-li všíchní skauti proto, aby sloužili a zachraňo- vali své bližní, jsou takoví, které volám zvláštním způsobem ke svým službám a k záchraně, A nikdo nemá do toho co říkat, ani otec,ani matka, ani bratr, ani sestra, Nikdo nemá proti tomu co namítat, To jsou "věci" Mého Otce. Můj pěstoun, Matka a možná též Já, jeme plakali v jeruzalémském chráme, abychom získali jak tvým roči- čům tak tobě milost býti silným v den mého volání. To se stalo když mí bylo dvanáct let. " Jak jsem Ti řekl: je to silné. Katolické -mariánské. Záměr je, aby se z katolického skauta - možno-li- stal kněz. Ovšem představa Krista jako vůdce je i v evangelickém prostředí dobře známá. Vůdcem naší čety Kristus Pán je sám, nebudeme váhat,když vpřed velí nám, Ač válečné plány jeho neznáme, hotovi jsme za ním jít. Jen vpřed, jen vpřed,to je Jeho hlas. Jen vpřed, jen vpřed,slyšte jeho hlas! Jen vpřed, jen vpřed Nuž my chceme jít, s naším vůdcem Kristem vítězit! Nebo známá píseň Zinzendorfova: Jezu, rač ty sám cestu razit nám, Tam,kde tvoje šlépěj svatá, taň i naše duše chvátá, veď nás z ciziny v radost otčiny, a závěr: Jezu,v dobách všech řiď ty sám náš běh. Když i cesta drsná bude, ty jen chraň a braň nás všude, A pak poutníkům otevři svůj dům,