Tato stránka byla ověřena
Pokračování textu ze strany 19
- Potom přišlo dlouhé modlení před snídaní, s temnými připomínkami slabosti lidské. Po snídani nastala rodinná bohoslužba. Otec čítal jednu nebo dvě kapitoly z bible a žalmů Davidových a pak všichni klečeli, když četl dlouhou modlitbu končící Otčenášem, kterým jsme se všichni připojili.
- “Teď, děti, do Nedělní školy“ říkávala pak matka, a my pospíchali do Cookovy církevní misijní Nedělní školy na Alžbětině třídě. Začínala o půl desáté, byli jsme tam však vždy dříve, – matka na to dbala. Když jsme se vrátili, zahnali nás do – presbyteriánského kostela, abychom si poslechli důstojného pana Blanka, jenž ze široka vykládal o horoucích hrůzách světa, do kterého podle všeho všichni máme přijíti. Začal o jedenácté a měl skončiti o půl dvanácté, ale to se nikdy nestalo, vždy to přetáhl a už byla skoro jedna, když jsme se dostali ven. Ještě dnes jej vidím, přísného člověka osobního života bez výtky. V očích jeho byl oheň šílenství. Jeho vyznavači tomu říkali inspirace, když kázal o nesmrtelné slávě velkého Kalvína, jenž upálil Serveta na hranici a vyhnal ďábla, který zaujal místo moudrého a milostivého Stvořitele.
- Když jsme se vrátili domů, dostali jsme svůj polední oběd po dlouhé modlitbě; pak matka říkávala: “Ať jsi připraven na Nedělní školu”. “Býti připraven” znamenalo naučit se haldu odstavců z toho, čemu jsme říkali “Čtveráctví Jana Kalvína” – tehdy knihy známé jako “Malý katechism”. Malý! Ten byl pěkně malý!
- Ve tři hodiny jsme měli Nedělní školu ve sklepení starého kostela a tam podle předpisu hodinu, ve skutečnosti však půldruhé, byli jsme přemáháni přísným učením své doby.
- V pět jsme se tak dostali domů. Otec, pospav si, šel nyní na procházku, vždy přes matčin protest. Tvrdila, dokládajíc se řadou citátů ze Starého Zákona, že jest bezbožné procházeti se v den Sabbathu. “Požehnaný jest člověk… jenž sabbath neznesvěcuje”. Otec odpovídal z Nového Zákona: “Sabbath byl udělán pro člověka a ne člověk pro sabbath” a odešel na krátkou procházku, zanechávaje matku plačící a ohražující se doma.
- O šesté hodině jsme se sesedli k dlouhé modlitbě a krátké večeři, a v sedm jsme zase všichni byli u trnože důstojného pana Blanka, naslouchajíc jeho hrozným líčením naší nenapravitelné zkaženosti. To mělo trvat jen hodinu, obyčejně bylo už skoro devět, než jsme se dostali domů. Pak za chvilku matka říkávala: “Tak teď se chopte knih”. Každý z nás – bylo nás třináct dětí – měl svou vlastní bibli a zpěvník. Když pročetl asi dvanáct písní a dvacet tři žalmy, říkával otec: “Teď budeme čísti Slovo Boží – kapitolu tu a tu”. Čítával dva verše a soused jeho také dva, a tak dvakrát kolem. Poté všichni poklekli, svými (unavenými nosíky) ospalými nosíky otírali lak židlí, zatím co otec četl jinou dlouhou modlitbu a skončil Otčenášem.
- Pak matka říkávala: “Teď, děti, do postele, a nezapomeňte na své modlitby”. Ano, zase nové, s jinou kapitolou z bible, než jsme se odvážili svěřiti se polštářům.
- Je-li kdo nasycován nějakým názorem nebo naukou dnem i nocí, rok za rokem, rodiči neposkvrněného charakteru a opravdovosti,
