Stránka:wo1991.djvu/21

Z thewoodcraft.org
Tato stránka byla ověřena


Pokračování textu ze strany 20

… jest jisto, že musí být jimi nasáknut; barva trochu přece vždy chytí. A v nejednom z mých devíti bratrů se tak stalo. Já jsem nevěřil, že každá prostá přirozená věc, kterou jsme potřebovali dělati „byla špatná; neměl jsem rád den Sabbathu, jenž byl učiněn strašným (peklem) pekelným ohněm citátů a kázání. Neviděl jsem nic nesprávného v tom, když jsem se šel dívat na ptáčky a květiny o Sabbathu, o nic více než jiný den. Cítil jsem potřebu být mezi divokými věcmi lesa; měl jsem raději ptáky a květiny než kostely a katechism. Jásal jsem radostí nad novým ptáčkem, stopou medvěda mývala, nebo jiným znamením divokého života kolem nás. Toužil jsem znáti více z těchto věcí a říkalo se mi, že takové triviální věci jsou nehodny lidské bytosti s nesmrtelnou duší, která má býti spasena. Raději prý se mám držeti svých knih a obraceti své myšlenky k onomu světu. Jaký div, že, poněvadž jsem byl obyčejně zatracován, rostl ve mně stále silnější odpor?
Když konečně vnitřní vzdor se vzchopil k činu, stál jsem proti silnějším mocím než byla má vlastní a zakusil jsem zdrcující porážku.
Proto, když ve věku osmnácti let šťastně jsem mohl opustiti domov, šel jsem rád, jako někdo, kdo opouští život ve vězení, aby vkročil na volný vzduch.”

E. Th. Seton se vyrovnával s tím, co se v něm vnitřně bouřilo, ve svých knihách, zejména v “Úsvitu na Cedrové hoře”, ale i v “Rolfu” a “Dvou divoších”. Snad i jinde. (Arktickou prérií). Ironicky, kriticky, i kladně. Nezapomeňme na jeho studii: Desatero přikázání v životě zvířat! Ale to bylo již řečeno. Prof. MS byl přesvědčen, že má milovaného Setona na své straně, přeje-li si, aby se junák “vypořádal s církví”. Vzpomínám na rozhovor s bratrem Rudolfem Pachem, tajemníkem ISAWu, který zdůrazňoval, že junák má být svobodný myslitel. “Vzpomeňme na E. Th. Setona, s jakou radostí to církevní vězení opustil. Napsal o tom v Duchu lesů.“ ale vzpomínám i na prostého maďarského junáka z Bratislavy. Věřící katolík. Pracoval v zahradnictví, na knihy neměl mnoho času, ale byl dobrý táborník – praktik. Někdo mu doporučil, aby si přečetl “Přírodou a životem k čistému lidství“. Učinil tak – a odešel. “Nemohu být tam, kde se uráží moje církev“. Nevím, jak se jmenoval. Říkali jsme mu Geni. Vidím ho před sebou, opáleného, s upracovanýma rukama. Nediskutoval s nikým. V očích měl slzy. Řekl jen: “Nemohu tady být”.

Čas plyne – a překrývá. Církve – ani ty přísně protestantské – nesetrvaly u způsobů, jaké prožil E. Th. Seton jako dítě, jako chlapec. Za 120 – 130 let se mnohé změnilo v církvích, ve společnosti, v lidech. Je to pochopitelné a je to tak dobře. Neprocházel i E. Th. Seton vývojem? I prof. M. Seiťert? I Psohlavci a československá w. Liga? Neprochází vývojem i skauting? ..text pokračuje