Je to potíž se stářím –
na něco si vzpomeneš, co bylo v tvé paměti dávno zasypané – třeba, co jsi prožíval jako malý klouček – a to, co bys měl rád jasně před sebou, zůstává ve tmě. Samozřejmě, že to neznáš – ale až se Ti jednou léta navrší, vzpomeň, že jsem Ti to vyprávěl.
Již při první návštěvě v Příbrami jsem dostal adresu na pražský woodcrafterský kmen Bílého Slunovratu, kde jsem se ihned přihlásil. Koncem ledna 1931 jsem se účastnil první schůzky družiny Rysů, do níž jsem byl přijat. Naším družinovým vůdcem byl bratr Karel Bukovanský. Říkali jsme mu Buk. Naším náčelníkem byl bratr Miloslav Vavrda. Říkali jsme mu Míla, Ten byl současně vůdcem družiny dětí. Do kmene patřila i družina dívek. Vlčí Máky. Tu vedla sestra Antonie Bukovanská r. Konopásková. Říkali jsme jí Tonička. Domovem kmene Bílého Slunovratu byl Skautský domov, dřevěné stavení u Štefánikova mostu. A tady je ta potíž, o které jsem Ti říkal. Jak Skautský domov vypadal – kudy se do něj chodilo – ne a ne si vzpomenout. Tolik let si přeji, aby se mi to vybavilo. Marně. Ale jak Skautský domov voněl — ano, čteš to správně; jak voněl – to dosud cítím, a vdechuji to s radostí. Voněl impregnovaným dřevem – a to bylo krásné. Podlahy vrzaly – stále jsi slyšel něčí kroky, byl tam čilý provoz – a to bylo také krásné. Bylo tam více kluboven – tolik organisací se přátelsky sneslo pod jednou velkou skautskou střechou Domova! Snad tam jsem poprvé slyšel mluvit německy – asi to byli chlapci a děvčata z Prager Neupfadfinder, nebo z židovského Techelet Lavan. Naše družina měla svou klubovnu, kde byl na zdi velký obraz rysa, na papíře namalovaný (podle Setonovy kresby na obálce knihy “Děti divočiny” (Otto, 1929). Na stěně, kterou jsi měl před sebou, když jsi vešel, byl pozdrav na uvítanou. Nad dveřmi, když jsi vycházel, bylo slovo na rozloučenou. Po stěnách řada fotografií z junáckého života. Bratr Bukovanský měl fotografický závod (“Odborný obchod pro veškerou fotografii, kino a projekci v Praze II. nám. Petra Osvoboditele, Štefánikův dům”), tak o dobré fotky nebyla nouze! Táborový oheň jsme napodobovali rozsvícenou kapesní svítilnou, pokrytou množstvím červeného papíru, který rovněž přinášel Buk ze své fotografické laboratoře. V malé knihovničce bylo množství čísel časopisu “Vatra” – ročník za Kč 3,– - ale býval neúplný. “Přírodou a životem” za Kč 6,–.
