Pokračování textu ze strany 32
Tonička Bukovanská si dala s námi velkou práci, aby nacvičila Wolkerovu báseň “Dláždění”. Dlouho nebyla spokojena. To muselo znít!
Dláždění, kamenná organisace,
dalo se na pochod ulicí,
ohromilo střechy prapory tisíci
a ušlapanými lidskými tvářemi.
Vystěhovalo se mezi lesy a pole,
s hřiby a chrpami sedí při jednom stole,
dlaždička každá roste a roste
jako každé semeno
poctivé a prosté,
které lidmi klečícími
ze srdce bylo do země vloženo.
V městě zatím
zvony se rozzvonily, až se zvonice rozsypaly,
zvony jako ptáci z klece na nebesa odlétaly,
domy ruce zvedly, vzdaly se a spadly,
tramvaje na náměstích jak utržené máky zvadly,
kabarety se rozbrečely a kavárny shořely,
bída vstoupila na nebesa a Kč zůstaly v popeli,
nezůstal kámen na kameni,
– vše bylo opřeno o dláždění.
Jen ruce dlaždičů,
pod svou vlastní prací pochované,
zvolna se z prsti vztyčily.
Lán stotisíc rukou.
Klasy.
Obilí.
Dosud vidím Toničku, jak se snaží, abychom to uměli revolučně, někde potichu, někde ráz na ráz, rytmicky – jinde zvolna, jako plyne Smetanova Vltava. A ten závěr: Lán stotisíc rukou. Lán – to musí znít, jako když se na Hané vlní lány obilí, ale blíží se bouře. Vztyčené ruce dlaždičů jsou předzvěstí bouře. Cítíš to? To musíš vyjádřit! Ne, to není to! Znovu od slov “Jen ruce dlaždičů” znovu. Tak dlouho znovu, až to Toničce znělo. – Milovala Wolkera, a balady o nenarozeném dítěti, o očích topičových a o námořníku jsme také recitovali. “Kolektivní recitace“ se tomu říkalo. Zatím, co jsme se snažili, aby to znělo jako jedněmi ústy, byl tu “kategorický imperativ” – obvykle náš vůdce Buk –, který měl sólo:
“Antoníne, topiči elektrárenský,
do kotle přilož!”
a nebo (Balada o námořníku):
“Hola, stateční námořníci, zda mezi vámi dlí
ten, jemuž zločin jako krysa hryže svědomí?
Pro toho muže místo je v majáku hlídat pláň,
Kdo ve světě jsi život vzal, – ty život tady braň”
