Pokračování textu ze strany 109
… Matka Starost se mírně a sladce usmála a řekla: »Malá útlá lociko, dám ti něco, co získá ti velkou úctu u všech, kdo ti porozumí. V hustém lese lišejník na kmenech ukazuje severní stranu; je-li strom osamělý a v otevřené krajině, poznáme severní stranu podle sporých jeho větví; avšak na volné lučině není rostliny, jež by stála jako prst, aby ukazovala cestovatelům sever, když slunce je schováno.«
»To bude úlohou tvojí, milá lociko planá; hleď zpříma k polednímu slunci a roztáhni svoje ruce v tomto směru, abys vyznačila rovinu, které lidé říkají poledník — tak budeš ctěna a cestovatelé ti budou vděčni, že jsi ukazovatelem směru na planině.«
I radovala se locika planá a bratři její také. Postavili se tváří k polednímu slunci, ruce své roztáhli v rovině jediné, jež sluje poledníkem, a hlavu nesli nyní vysoko, radujíce se ze života a všemi svými zlatými čapkami z vesela mávajíce do světa.
A mnohý cestovatel za zamračených dnů a tmavých nocí zajásal, uzřev kompasovou rostlinku, ukazující sever a pomáhající mu nalézti cestu k domovu.
To neznamená, že každá ukazuje vždy dobře sever. Snaží se co nejlépe dovedou, avšak jsou vždycky trochu na omylu. Nicméně, podíváte-li se na celý záhonek planých locik, jež vybujely v plném slunci, můžete udati směr sever-jih za noci nebo za zamračených dnů.
A poněvadž rostlinka tak vznešený úkol tak poctivě vykonává, Matka Starost chrání ji před úrazem. Naplňuje tělo její hořkým, palčivým mlékem, jehož se býložravci bojí a které je lepem na mravence a jiný dotěrný hmyz, jenž rostlinu trápí.
