Pokračování textu ze strany 107
… zprvu, že to jest »princezna«, kterou kdysi viděl a jež jím tak pohrdla, avšak nyní oči jeho byly dokonalé a mohl viděti, že to byla mladší a mnohem krásnější princezna než ta, jež se mu zjevila v minulém životě a celé jeho srdce zaplálo ohněm lásky. Bez bázně letěl, aby se s ní setkal; což nebyla z jeho rodu?
Ona uprchla, zpočátku velmi rozhodně, ale snad že nemohla tak rychle letěti, jak by měla, náhle plula po jeho boku. Zprvu se trochu od něho odvracela, avšak nebyla nikterak už zděšena. Naopak. Chtělo se jí hráti a škádliti se. Pak vlastním svým jazykem tázal se on, zda by si ho vzala a ona ve svém vlastním jazyku odvětila »ano«. I odlétli a létali svatebním letem vysoko ve stromech v zářivém dnu, slavně vyzdobeném nachem a drahokamy, šťastnější asi než tištěná tato slova mohou pověděti.
Moudrý člověk, jenž je spatřil, řekl: »Vizte krále motýlů s jeho ženou.«e A Matka Starost se usmívala, ukazujíc plody svého požehnání, a vzpomínala na rohatého červíčka.
Kompasová rostlinka.
»Ó, Matko Starosti! Matko všech! Kteráž miluješ všechny nás malé rostlinky jako i velké stromy! Vyslyš nás malé útlé plané lociky.
Chceme být slavnými, Matko Starosti; avšak lodyhy naše jsou tak slaboučké a zlaté naše kvítky jsou tak malé, i zlato jejich je tak bledé, že nemůžeme se postaviti k vyšňořeným rostlinám, jež zdobí stráně, třebas bratranci naši jsou často tak krásní. Neutlačují nás, nepotřebují nás. Nechtěla bys nám dáti naše vlastní povolání, poněvadž toužíme po tom, abychom něco dělali?«
