Pokračování textu ze strany 135
… »skeb, skeb«. Byla to veliká žlutá a černá kutilka, největší svého rodu, jejíž žahnutí jest tak zlé jako uštknutí mladé zmije. A ten den právě vyhlásila válku Cvrčkovi a celému tomu rodu. Kobylky přenechala svým příbuzným.
Avšak Cvrčka bylo snadno nalézti, když podvečer byl teplý a jasný, cvrkot ozýval se z luk a strání a Velká Kutilka připravila si své žahadlo i šla na lov podle zvuku.
Matka Starost dala Cvrčkovi dobré oči a obratnost ve skoku a bylo nyní jeho věcí, aby se postaral o svoji bezpečnost; avšak byl tak zamilován do své hudby, že nikdy neviděl drzou Kutilku, až ho přepadla. A než mohl se vzchopiti k obraně, stála na něm, předníma nohama stojíc na jeho zadních, zadníma opírajíc se o hlavu a — do těla mu vbodla dvě hluboké rány.
Zmlkl hlas jeho po několika výkřicích a leží zticha. Avšak nikoli mrtev, neboť Kutilka zabodla svou jedovatou dýku do nervového ústředí, takže jest ochromen a bezmocný, avšak žije.
Nyní nastala Kutilce perná práce. Chtěla dostati Cvrčka do svého doupěte, aby nakrmila jím své mladé. Avšak Cvrček byl veliký a těžší než ona, takže jej nemohla unésti. I musela táhnouti těžké břímě po zemi, což nebylo tak snadné. Ale Kutilka je nadána důvtipem i vytrvalostí a na svou postavu i silou, takže svůj úmysl vykoná. Klešťovými kusadly chopila se své kořisti, táhla ji a smýkala. Na rovině ji obkročila a vlekla. Do vrchu to bylo těžší. Po zpátku musila lézti, aby co největší sílu vyvinula a cvrčka táhnouti krok za krokem. Často se kořist svalila dolů, ale Kutilka nezoufala. Vyhledala ji a znova nastoupila obtížnou cestu vzhůru. A tak ocitla se na svahu, kde měla svou díru. Mohli jste ji vidět z jara, jak ji hrabala a čile kutila, odnášejíc valounky písku ve svých čelistech — však dobře ..text pokračuje
