Jak přišlo „babí či indiánské lélo“.
Wahkonda, Velký Duch, Správce Světa, nacházel celé léto potěšení v tom, že tvořil hory, jezera a lesy. Pak když přišel podzim a listy spadaly se stromů, zapálil si Svou dýmku, a usedl, aby se podíval, co udělal.
Najednou se zvedl severní vítr, poněvadž Studený Čas se blížil, a zavál kouř a popel do Jeho tváře. I řekl: »Přestaňte douti, vy větrové, dokud jsem nedokouřil.«
I nastalo, ovšem, mrtvé ticho.
Wahkonda kouřil deset dní a po celý ten čas nebylo na obloze mráčku, neboť nebylo větru, jenž by jej byl přinesl; bylo nerušené, tiché, slunné počasí. Avšak nebylo ani větru, jenž by odnesl kouř a tak zůstal se vznášeti jako kouř týpí se vznáší při východu slunce a nakupil se nad údolím a lesy jako modrá mlha.
Když posléze Velký Duch dokouřil a přestal přemítati, vyklepal Svou dýmku. To bylo znamení, na které severní vítr vyrazil a hnal se, skuče, přes vrchy, listí před sebou honě, a varuje všecku divokou přírodu, aby se připravila, že brzy bude zima v lesích.
A bylo tomu tak vždy od té doby. Když listy spadají a než Ledový král se objeví, přijdou na krátko tiché snivé dny, kdy Velký Duch kouří Svou dýmku a kouř uléhá k zemi. Rudoši jim říkají Dny Kouření, my je nazýváme indiánským neb babím létem.
