Pokračování textu ze strany 174
Dejme tomu, že divoký Pes, slídící za kořistí v lese, uzří nějaké jiné zvíře. Okamžitě se skrčí, neboť to jest dobrá lesní moudrost, vystříhati se toho, abys byl viděn, a pak dávati pozor ze svého úkrytu. Když cizinec přijde blíže, skrčený Pes vidí, že to jest zvíře vlastního druhu, i je zbytečno, aby se dále ještě skrýval. Opravdu, jest nemožno zůstati ukryt. V okamžiku, kdy cizinec se zastaví a podívá na skrčeného Psa, tento vstane rovnou na své čtyři nohy, vztýčí ocas vysoko a kývá bílou špičkou jeho se strany na stranu na znamení: »Buďme přáteli!«
Každý Pes zná toto znamení, každý Pes v každém městě ho dosud používá, každý hoch to viděl tisíckrát. Chlubíme se, že jsme vynalezli signalisování svou malou bílou vlajkou. Může být, ale Pes ji má už dávno, dříve, než my jsme si ji udělali.
Proč se Pes třikrát otočí, než si lehne.
Ano, každý to tak dělá: vážný, veliký bernardýn, bláznivý, nejmenší mopslík, tulácká doga z ulice. Dejte mu holé prkno nebo hedvábný polštář, otočí se třikrát a pak teprve si lehne.
Proč? Není tak těžko na to odpověděti. Dávno, velmi dávno, divoký pra-pra-pradědeček Psa — žluté stvoření s černými chlupy, roztroušenými po zádech, ostrýma ušima, světlými skvrnami nad očima a bílou špičkou ocásku — žil jednak v lesích, jednak na prériích. Neměl domova, do něhož by se mohl vždy vrátit, když potřeboval si odpočinout nebo se vyspat; i tábořil, kde se mu naskytlo: na planinách, v houští, nebo v nějaké díře ve skále. A nosil své ložní potřeby na svých zádech. Nicméně měl za to, že vždy ..text pokračuje
