Pokračování textu ze strany 231
… poselstvím. Nese mne zpět do mé drahé vlasti. Naplňuje mne to radostí, vidím-li tu bělost.«
Avšak Američan řekl: »Proč pak, to jenom sněží?«
Kouzelné svítilny.
Byl kdysi malý smělý chlapec, jenž všechen čas prožil v lesích. Miloval lesy a vše, co bylo v nich. Dívával se nejraději ne na květy, ale hluboko do nich, a nikoli na zpívajícího ptáčka, ale do jeho očí, do malého jeho srdéčka; a tak nahlédl hlouběji, než většina ostatních a vzdal se úplně vybírání ptačích vajíček.
Ale lesy byly plny tajemství. Naslouchával slabým záchvěvům zpěvu a když přišel k tomu místu, nemohl nalézti žádného ptáčka. Zvuky a pohyby mu unikaly. V lesích viděl zvláštní stopy a jednoho dne posléze uzřel nádherného ptáka, jenž právě tyto stopy dělal. Nikdy před tím neviděl tohoto ptáka a byl by jej byl měl za velkou vzácnost, kdyby nebyl viděl všude jeho stopy. Tak poznal, že lesy byly plny krásných bytostí, jež byly však tak obratné a rychlé, že se mu vyhýbaly.
Jednoho dne, když šel kolem jednoho místa asi po sté, nalezl ptačí hnízdo. Bylo tam asi dlouho a přece je neviděl; a tak poznal, jak byl slepý, a vzkřikl: »Ó, kdybych jen lépe viděl, rozuměl bych pak těmto věcem! Kdyby tak každý ptáček měl nad svým hnízdem dnes večer svítilničku, aby se mi ukázal!«
Slunce zapadlo; avšak náhle měkké světlo objevilo se na stezce a uprostřed něho snědý hoch uzřel krásnou Snědou Dívku v dlouhém rouchu a s proutkem v rukou.
Usmála se mile a řekla: »Chlapče, jsem Lesní Víla. Dlouho jsem si tě všímala. Mám tě ráda. Zdáš se býti jiným, ..text pokračuje
