Pokračování textu ze strany 232
… než jsou ostatní chlapci. Žádost tvá má být vyplněna.«
Pak zmizela. Ale najednou celé okolí se třpytilo podivnými svítilničkami — dlouhými, krátkými, červenými, modrými a ve skupinách, kamkoli se podíval, tam byly svítilničky — světélko, světélko, světélko, tu a všude, až celý les vypadal jako hvězdná obloha. Běžel k prvému, a hle, bylo tam doopravdy ptačí hnízdo. Běžel k druhému, ano, jiné hnízdo. A tu a onde každý jiný druh svítilničky označoval jiný druh hnízda. Krásná purpurová zář v nízké houštině uchvátila jeho zrak. Běžel tam a nalezl hnízdo a byl v něm vzácný pták, kterého jen jedinkráte viděl. Zpíval okouzlující píseň, kterou často slyšel, ale nikdy nevystopoval. A vajíčka byla podivuhodná. Jeho stará vášeň sběratelská propukla. Natáhl ruku, aby se zmocnil tohoto skvostu. V tom okamžiku shasla všechna světla. Kolem něho byl černý les. Pak na lesní stezce zazářilo opět měkké světélko. Rozšiřovalo se, až uprostřed něho uzřel krásnou Snědou Dívku — Lesní Vílu. Ale teď se neusmívala. Její tvář byla přísná a smutná, když pravila: »Bojím se, že jsem tě přeceňovala. Myslela jsem, že jsi lepší, než druzí. Měj toto na mysli:
»Kdo nectí světla života,
nespatří nikdy jeho zář.«
Pak zmizela jeho zrakům.
Jaro či Svatba Maka Iny a El Sola.
Ó, to byl pohnutlivý, zářný čas! Všechen vzduch a všechno mlází zdálo se plesati milými, tichými hlasy. Řeky ..text pokračuje
