Pokračování textu ze strany 233
… se usmívaly, hluboké tůně se rozesmály, když vrby na ně se shora házely své kočičky. Dubové stromy a břízy si navěsily veselé třapečky, že vypadaly jako stožáry na slavnostním korábu. Smrkové stromky postavily své zelené svíčičky a jednu velikou na štíhlý svůj vrcholek. Pampelišky si pospíšily, aby ranná role pozlatily svým zlatem. Žáby kuňkaly v údolích. Drozd hájil čest ptačího zpěvu v křovinách. Lýkovce oděly své nahé větvičky růžovými kvítky; a Pověst, ta milá lhářka, smála se a šířila noviny.
Všechen život se usmíval srdečným, nesobeckým úsměvem, jenž mluví o radosti z cizí radosti.
Láska milujících se je nejširší. A i ten, ke komu nepromluvila, by mohl přesto čísti ve výrazu radosti, jenž ji provází, že jest štěstím a musí si domysliti, že tím vyšším jest štěstí, čím vyšší jsou dvě bytosti, jež se milují.
Ano, všechen živoucí svět stál tehdy udiven: vypravovalo se o ženichu, zpívalo se něžné kráse nevěsty, neboť svatební den se přiblížil. A Matka Starost tu byla také, což nebyli novomanželé z jejího rodu? A i Zlý přišel, ale odplazil se, neboť požehnání Velké Všeduše bylo s nimi.
Ó, mužný, zářící El Sol! Ó, Maka Ina! Dobrodějná Matka Země! Den spojení ruky v ruku minul. Radost však zůstala s námi, každý rok se obnovuje, když Březen má tři týdny za sebou. Podívej se pak, poutníče, do lesa! Hledej na obloze, hledej v rostoucí trávě, avšak nalezneš to hlavně ve své duši. A zpívej!
Jak sněmovati.
Každý dobrý junák lesní moudrosti musí věděti, jak se zařídí Sněmovní kruh.
