Pokračování textu ze strany 26
… lesem, ale na okraji lesa na výslunní bylo tak milo, a potravy dosti, že malá žínka jeho řekla: »Proč bychom odcházeli na sever, když zde jest mnohem pěkněji?«
Bílý zpěváček to cítil také, a když po třetí zaslechli varovný hlas »Bílí ptáčci jdou na sever!« nechtěl vůbec ani o tom slyšeti a tak oddali se veselému životu v lesích.
Nevěděli nic o Žlutookém Postrachu. Nikdy by se o něm nebyli dověděli, kdyby byli odešli na sever v pravý čas. Ale Postrach přijde a pustí se vždy rovnou na bílé věci v lese, neboť hnědých tak dobře nevidí.
Bílý zpěváček byl vysoko na stromě, velebě světlo slavnostní písní, kterou právě složil, zatím co Postrach jeho bělostí byl naň upozorněn a vrhl se naň.
Spadl třepetaje křidélky a umíraje. A jak ona k němu letěla, křičíc úzkostí, Žlutooký bídný Postrach srazil ji k němu.
Kosi shrabali listí na mrtvá bílá těla a — mám za to — Matka Starost uronila slzu na toto místo.
To byl konec Bílého Zpěváčka a jeho družky. Avšak každý rok na tom místě, sotva sejde sníh, sepjaté lístky rozhrnou prsť a ze země vyroste bílý něžný kvítek. Zvedá se, rozhlíží a zadívá se k zemi, hledaje svého druha; i roní uvnitř sladkou šťávu z přebytku své lásky. Pohlédnete-li hlouběji do kvítku, uzříte tam duši Bílého Zpěváčka a uslyšíte ho zpívat droboučké zlaté popěvky.
Až najdete tyto kvítky, chovejte se k nim něžně. Mnoho zkusily, když byly ptáčky a utrpení posvětilo jejich duše.
A až uslyšíte kosy hrabat pod křovím, vzpomeňte si, že kladou listí na hrob Bílého Zpěváčka.
Tajemství jste jistě uhodli: květina jest Sněženka a Žlutooký Postrach je bystrozraký krahujec. Bílí Zpěváčci ..text pokračuje
