Pokračování textu ze strany 37
… když spí, nebo pelichá, překypuje jistě jeho srdéčko štěstím.
Tento maličký ptáček čilých způsobů jest dobře známou stráží, jež dává jiným ptákům poplachu, když se objeví nějaký dravec.
Jinak si ho na první pohled často spleteme s myší, když ho uzříme proplétati se mezi křovími, po větvičkách se mihnouti a zase zmizeti v houští. Celý den tak šuká. Když ho vyrušíme nebo když vidí, že se k němu přibližujeme, vzrušeně se kloní a podřepuje, znovu a znovu. Proč? To je jeho způsob, právě proto, že je střízlíkem. Při tom drží svůj ocásek skoro kolmo vzhůru, takže jej nezaměníš se žádným jiným ptáčkem.
Nejpodivuhodnější jest zvláštní záliba střízlíkova vystavět si mnoho hnízd v téže době.
Na jaře a v létě vždycky nalezneme nová, krásně pletená hnízda, ale prázdná. Lidé říkají, že jsou to kohoutí hnízda. A může být, že sameček si staví někdy hnízdo pro sebe. Střízlíci často opouštějí svoje hnízda a zase se do nich vracejí. Snad tak klamou svoje nepřátele, že utíkají se před nimi do jiného hnízda, než kde mají mladé.
Je ostatně známo, že střízlíci chodí v zimě navečer na hřad do svých hnízd. Jsou to roztomilé vaky z mechu spletené. Ta, která sloužila výchově mláďat — takové hnízdo dělá střízlík ovšem jen jedno — jsou pečlivě chmýřím a vlnou vystlaná. Hnízda jsou uzavřena a mají úzký vchod se strany, takže je v nich teploučko. Do těchto rodinných hnízd se na noc po pěti po šesti scházejí střízlíčkové, aby se vespolek hřáli. Někdy jim poslouží stejně nějaká díra v doškové střeše, nebo skulina mezi břečťany, nebo dutina ve starém stromu, ale vždy se vesele svolávají: »Čit, čit, čit!« než se sejdou, a pak ještě dlouho povídají a štěbetají.
