Pokračování textu ze strany 61
… Indiánka utrhla husí bejlí a prohlížela si důkladně jeden stonek.
»Co jsi našla, Monapini?« Rudá žena ukázala na lodyhu merlíku, na níž byly dlouhé červené proužky, a řekla: »Vidím, že tak jako bylina bílého muže přišla přes moře a byla neškodná a čistá, poněvadž byla slabá, avšak zesílila a zmocnila se tohoto pole, pak doprostředka se zbarvila krví — tak také ti, kteří ji přinesli — zbarví se až po pás krví — nikoli bílého muže, nýbrž tmavou rudou krví indiánskou. To, praví mi vnitřní hlas, přijde v příštích letech, toho se nám dostane za to, že vám pomáháme — záhuba za laskavost. Mé vnitřní zraky to vidí.« Odhodila novou bylinku a nikdo ji už neuzřel v sídlech bílých lidí.
A Ruth, když se dívala za ní, cítila, že je to pravda. Což neslyšela svůj lid hovořit a chystat se? Neboť jako semeno bejlí přišlo s pšenicí, tak přišli zlí duchové s dobrými poutníky a tito se stále chystali pohany vzíti mečem, až Osada zesílí.
Tak četla indiánská žena pravdu v malé bylince, která přistála s vystěhovalci, a dnes ještě roste v Americe, potřísněná krví zmizelého plemene — v upomínku.
Jak červený jetel dostal bílá znamení na listy.
Za onoho času včela, ponrava a kráva ubíraly se k paláci Matky Starosti v duté jedli, aby si postěžovaly, co je trápí. Stěžovaly si, že potrava je bídná a že je jí málo, a že druhy, které rostou podle cesty, jsou jim už protivné.
Matka Starost je vyslechla trpělivě a řekla pak: »Ano, máte skoro proč si stěžovati, a proto vám pošlu novou potravu, ..text pokračuje