Pokračování textu ze strany 59
… »šlechetná Poutnice« a tak rodina Ruthina těšila se dobrodiní jejímu a na stole měla vždy mnoho dobrých jídel, jež pocházela z lesa.
Jednoho dne, když už dávno farmy byly založeny a dobře se jim dařilo, řekla bílá žena: »Hle, matko Monapini, ukázala jsi mi mnoho věcí, nyní ukáži něco já tobě. Na našich pšeničných polích rostlo malé bejlí, jež patrně s pšenicí dostalo se z Anglie sem, neboť jinde jsem je dosud neviděla. U nás mu říkají »jehněčí milost«, poněvadž jehňata ráda je jedí. Nebo snad proto, že my je jíme s jehněčí pečení. Ať je tomu jakkoli, uvařeno je dobrou zeleninou.«
Oči staré Indiánky byly upřeny na novou rostlinu, jež by se dala jísti; a otázala se: »Jest dobrá, bílá sestro?«
»Ano, a naši muži-bylináři říkají, že vyhání jed, který působí skvrny a vyrážky na kůži.«
Po chvíli Monapini řekla: »Připadá mi jako noha divoké husy.«
»Máš pravdu,« přikývla Ruth, »neboť náš lid ji také někdy tímto jménem zove.«
»To mi něco napovídá,« řekla Indiánka.
»Co tedy?« tázala se Ruth.
»Není-li husí noha tak otužilá, že se nikdy nenachladí v ledové vodě?«
»Ano.«
»A tyto listy mají tvar husí nohy?«
»Ano.«
»Tedy naši Kouzelníci (Vševědi) praví, že takovou podobností Velký Duch ukázal, že rostlina husí nožka dovede zahnati nastuzení.«
»Možná,« řekla bílá žena, »avšak to je známé: jest velmi dobrá a uzdravuje celé tělo.«
