Pokračování textu ze strany 93
… putování zavazovala kmenová ukázněnost, kde všichni byli rovnoprávnými členy a vedli je nejschopnější, nejlépe pracující hoši s obzvláštním smyslem pro dobrodružné příhody.
Ve srovnání s baden-powellovským skautingem mají výchovné metody OWC mnohem výraznější individuální a psychologický základ, uskutečňovaný na zásadě koedukace. Kromě demokratické struktury kmene, složeného z různých věkových skupin, existuje v nich skutečné vůdcovství, nenařizované dospělými, založené na respektu hrdinů (hero-worship), na zdatnosti (fitness) a odbornosti (gualification). Úspěch metodických předpokladů se projevuje rostoucí samostatností, jistotou sama sebe a pocitem důstojnosti členů kmene.
Zakladatel OWC, pacifista Ernest Westlake, dochází ve své knize Dionýzovo místo (The Place of Dionysos, 2. vyd., 1927) k závěru, že lidstvo ztratilo úctu k opravdové radosti, neboť ta je závislá na ukojení instinktů. Přirozený a božský instinkt, ztělesněný v Dionýzovi a Afroditě, byl zničen Římany a křesťanskou církví, která odstranila staré pohanské rituály. Opětné oživení Dionýzova kultu má být prostředkem k odpoutání se od jařma tradice, zpřetrhání ztuhlých zvyků a umožnění silám lidskosti dojít ke svým zdrojům. Podle Westlakea je Dionýzos obrazem všech nezničitelných elementů lidskosti, exaltace a přemíry života, odvrácení od tradic a k návratu do přírody, je zosobněním úniku z našeho normálního stavu vědomi, pudové snahy překonat sám sebe.
Proto je pochopitelné, že Westlake nazval své hnutí dionýzovským, když uvádí, že OWC náleží více ke starému, poučnému náboženství, než intelektuálnímu, jež se objevuje později. Vítá, že idea OWC nalezne podporu především v náboženských kruzích a považuje sebe a své spolupracovníky za kněze v neautoritativním starořeckém významu, za interpretátory přírody. OWC klade proto důraz na “probuzení poezie v jejím původním významu a života, shodného s poezií”.
K pravdivému rozvoji organizace došlo, když Ernest Westlake zakoupil v roce 1920 v Sandy Balls v jižní Anglii rolnickou usedlost, kde utvořil stálé tábořiště OWC. Tam se pořádaly první letní tábory a nedělní setkání členstva. První vlastní škola OWC povstala v krásném prostředí nedaleko stálého tábořiště na okraji lesa New Forest. Pracovní metody této školy popsal Ernest Westlake v knize “Lesní škola čili evoluční výchova” (The Forest School or Evolutionary Education).
Hierarchie stupňů v OWC je obdobná jako v Setonově woodcrafterské organizaci. Pečlivě vypracovaný systém činů byl popsán v knize Systém činů — soustava všestranného vývoje pro všechny věkové skupiny od lesních šotků po poutníky (The Deed System – A Scheme of all-round Development for all Ages from Woodlings to Wayfarers, 1947). Systém zahrnuje rozličné oblasti činnosti, jež odpovídají zájmům hochů a dívek. Umožňuje probouzení jejich instinktů a současně zachycuje plynulost a opravdovost jejich zájmů. Jsou dva druhy činů: dosažené způsobilosti (Deeds carned), získané vlastní vědomou prací, například k dosažení určitého postavení v organizaci, a udělené způsobilosti (Deeds given), především jako kolektivní uznání nějaké zvláštní práce, vykonané bez úmyslu získat způsobilost. K uděleným způsobilostem náležejí pocty (tituly) a lesní jména. Pocty se udělují za činy, hodné uznání a jsou udíleny obřadným způsobem podobně jako lesní jména, jež jsou udílena nikoliv za konkrétní čin, ale jako vyznamenání v uznání celkové činnosti. Lesní jména se udělují na návrh členů kmene, nikoliv na přání zainteresovaného. Lesní jméno je nejvyšším vyznamenáním ..text pokračuje
