Pokračování textu ze strany 39
… zpívají lesy a řeky. Hlasy jejich jsou jako nebeský orchestr, jako hra neviditelných rukou na tisíce strun. Větry, borovice, šepotající řeky jsou jako Chopinovo preludium vzlykající z útrob houslí.“
Žena se na mne podívala toužebně a já jsem se zarazila — sdělovala jsme své myšlenky, nevzpomenouc na prostou neučenou mysl. Usmála jsem se.
„Vy jste nerozuměla, o čem jsem povídala, stařenko, že ne?“ ptala jsem se.
„Rozuměla něco“ odpověděla v přirozeném nářečí, jímž zřejmě ráda mluvila.
„Chtěla jsem říci, že zde nemůžeme očekávati, že bude všechno,“ vysvětlovala jsem. „Méně krásným krajům východně od Skalných Hor museli býti dány věci, jež nám byly odepřeny. Máme tolik krásy, že příroda uvedla trochu v rovnováhu věci, davši Východu jeho zpěvné ptáčky.“
„Ano,“ dosvědčovala; „ale máme mnoho jiných ptáků. Sagalie Tyee (Bůh) nám dal ptáky zde pro potravu, ne pro zpěv. Větry zpívají, nemohou však nasytit národa Indiánského. Vody se smějí, ale nemohou nás zachrániti před zahynutím hladem svými krásnými hlasy. I dal nám Sagalie Tyee ryby a ptáky za potravu — mnoho šedých hus, rudých bažantů, divokých kachen, hvízdajících labutí —“
„O, stařenko,“ přerušila jsem ji, „včera jsem viděla hejno nádherných bílých labutí letěti přímo přes město — sedm jich bylo. Měly zamířeno k jihovýchodu.“
Obrátila se náhle a podívala se na mne na půl zvědavým, na půl zaníceným výrazem, jenž vyjasnil vrásčitou její starou tvář.
„Viděla jste sedm labutí?“ tázala se se živým zájmem.
