„Pojď ke mně blíž,“ řekl bůh Pan, kývaje svou chlupatou rukou. „Nepotřebuješ blednouti v mé přítomnosti. Jsem přítelem tvým i Atheňanů. Jest pravda, Atheny často na mne zapomněly. Ale jdi do Athen. Řekni jim, aby měli odvahu, a pohrdali Persií a bojovali za své chrámy a hroby svých mrtvých otců. Pan pomůže; Pan se bude bít s Peršany. A až budou Peršané vržení na moře, Atheňané vzpomenou kozího boha. Není-li vrch v Athenách Akropolis — a hluboká jáma na severní jeho straně? Až Řekové, získají vítězství ať z této jámy udělají pro mne chrám. A toto, Pheidippide“ –
Pan vyzdvihl větvičku fenyklu. Na jejich listech byly kapky rosné. Mladík ji vzal mlčky.
„Toto jest znamení vítězství — tato fenyklová rostlinka. A co se tebe týče, Pheidippide, ty dojdeš své odměny: nikoli peněz, ani pokladu, ani žádného obycejného daru“ —
Pan zmizel z dohledu. Pheidippides utíkal, jako by se ani nedotýkal země; jeho útěk byl letem, jako když orel proráží vzduch.
Správci Athen přijali mladíka s radostí, když se před nimi sklonil a pověděl svá dvě poselství — smutnou zprávu ze Sparty, radostné poselství fenyklové větvičky od boha Pana.
„Dobrá, udatný běžci“, řekl Miltiades, vojevůdce,„a co myslil Pan, když ti sliboval odměnu, jež nemá býti obyčejnou věcí, ani zlatem?“
Pheidippides se zarděl.
„Snad,“ odvětil, „Pan ví, že miluji v Athenách dívku a že, až pomohu rozdrtiti Peršany v prach a na vždy je odkliditi, budu se moci oženiti se svou dívkou a míti malinký domek v městě a až mé děti mi polezou ke kolenám, budu jim říkati, jak hrozný, ale laskavý bůh Pan mi dal šťastné poselství na vrcholu Parnasu.“
Na planině Marathonské (bylo t.r. 490 před Kr.) obrovské řady Peršanu se rozložily. Řekové sešli dolů s hor a setkali se s nepřítelem. „Marathon“ znamená pole fenyklové, neboť zde rostl fenykl; a Pan řekl, že fenykl je znamením vítězství. Tak rozvinula se bitva střelbou a příšerným řinčením zbraní, a řehtáním válečných ořů prchajících po bodnutí kopím. Když slunce zapadalo ten den, perská moc byla zlomena a vetřelci prchali na své koráby v hrůze.
Když Atheňané dobyli pole fenyklového, křičeli všichni:
„Běž, Pheidippide! Běž do Akropolis, kde lid očekává zpráv. Běž a pověz jim o našem vítězství.“
Pheidippides odhodil svůj štít, a běžel, běžel, běžel, jako jelen, jako chrt; míli, deset mil, dvacet, dvacet dva — do Města chrámů a soch, vzhůru na svatý vrch. A občané mu udělali cestu, až se zastavil v prostřed; a muži, ženy a děti se naň zvědavě dívali: a mezi ženami mohl viděti dívku, o niž mluvil s Miltiadem.
I zvolal pak hlasitě: „Radujte se, my jsme zvítězili!“
Och, jak Atheňané vykřikli: „Atheny jsou zachráněny!“
A pak, pln radosti a uspokojení, Pheidippides klesl k zemi a když jej lidé zvedali, viděli, že zemřel.
Cítil hněv, když se zdálo, že Peršané si zotročí Řeky. Cítil stud, když sobečtí Sparťané odepřeli pomoc. Odměnou byla mu čest sloužiti své vlasti a říci svým krajanům slavnou novinu.
