BALÚ: PODZIM
Slunce dovedlo stále ještě hřát, jako by na své síle nepozbylo a líbalo zemi opředenou v bělostná vlákna babího leta a halící se v růžový opar prvního podzimu. A potom čtyři dny chladna zavřely mne doma, kde na zamželých oknech stékal déšť a stísnily duši prvou předtuchou, že krása leta ztracena nadobro.
Ale pátý den se oteplilo pod mlhavým nebem, jimž zaklet celý kraj, tichý a mlčenlivý. Jen kouř z brambořišť se plížil nad poli. Kdyby tak slunce! A přišlo ono vítězné, tak drahé, že znovu nalezeno, ozářilo z rána vršek polo již zlaté břízy u mého okna — a bylo zřejmo, že nastaly svátky podzimu.
A tyto svátky v přírodě třeba světiti v plném obdivu, na vší kráse v jakou se přioděla příroda na rozloučenou se sluncem. Ve slavnostních chvílích zvláště promlouvá příroda ke člověku, nikoliv slovy, ale srdcem k srdci. A tak svátečně se zkrášlily všecky kouty mého kraje, že vše je nové, novým vztahem mluví k duši. Každé duši je vrozen cit pro tuto krásu a ke každé příroda hovoří — ale tak mnohá hlasu neslyší. Oči hltají krásu barev a duši sytí blaženstvím. Starý dub zbrunátněl svoji rozložitou korunu, jasan na dálku hoří plameny v tichém zakletí zelených jedlí a stará lípa na stráni ukázala v příkrase hrsti drahokamů formy svého těla: kmen s rozsochami bizarních forem, z nichž každá je uměleckým dílem. Když stráně hoří barvami a světlo jásá do hloubky azuru, vesele zpívá si duše začarována velkolepou slavností rozloučení.
Jak nekonečně hluboké je nebe, ležíš-li na spadalém listí s hlavou skloněnou vzad, poslední úsměvy slunce na letem opálené kůži přijímaje, poslední to dary krásné pohody. Naposled chladné vlny objaly tělo, aby v něm vzkřísily vznešené síly na dobu krátkého spánku přírody.
Denně nyní opouštím město, abych se napil z čistých radostí, poznával tajemství země a všeho co s ní žije. Barvy podzimu jsou často bohatství, jehož dosti duše lidské neoceňují.
Ale novou fázi života nelze viděti jen ve stromech, ale i ve všem žijícím, co s hroudou poutem nezničitelným je spojeno. Slunce chladne a zem umírá. Tajemnou silou puzeno malé srdce ptačí a před příchodem chladných dní zesmutněly lesy i křoviny. Kdo chodí s otevřenýma očima, ví, jak neslyšně opustili svůj domov pěvci, vystřídáni těmi, již přiletěli ze severu: plaší neznámí hosté na-daleké cestě, užívající pohostinství naší země.
Věčný je život a změna: země se chystá odpočinouti. Změna je radostí člověka, který chápe vše žijící, čerpá z přírody radost vědomí, že žije s ní, on, chvilkový divák kouzla života. Doba zrání je konečná fáze věčného života. Vzkříšení bude jistě radostnější.
