Pokračování textu ze strany 56
… Stará žena, poznamenaná těžkou nemocí. Co zbylo? Vzpomínky, – několik fotografií. Vždy znovu do nemocnice. Osamělost. Jeden mladý lékař se jí zvlášť věnoval. Přicházel k lůžku, mluvil s ní. Zamilovala si ho jako syna. Namalovala mu krásný diplom – udělila mu indiánské jméno. Přijal to s dojetím.[1] Přiznal, že je v srdci stále skaut (tehdy nebyla skautská organisace dovolena) a že si toho velice váží. Dr. V. Valovič řekl: “Je náčelnice. Má právo tak učinit“. Kolik let uplynulo, když byla jako mladá žena náčelnicí dívčího kmene. Kdo ještě vzpomene? Podle Dr. Valoviče trvá něco, co bylo dávno – i když to nevidíme. Kmen? dávno se členové rozešli – zbývá jeden, dva, nebo nikdo. Ale kmen trvá jako duchovní skutečnost. Ohnutá stařenka je stále náčelnice a patří jí náčelnické právo. – Podobně bylo, či je s “Waldenem“ – sice shořel, ale dle Dr. Valoviče trvá dál jako duchovní skutečnost, jako náš duchovní domov. Po létech, sám již nemocný, datoval důležitá rozhodnutí “Ve Waldenu, dne…” Možná se usmíváš. Máš “Indiánské zkazky a písně” od Dr. A. C. Fletcherové? Najdi si tam Zkazku a píseň o nesmrtelném hlasu. Vznik družiny MA-VA-DA-NI. Až to zamrazí… “Walden“ – to je náš únikový sen, napsala kdysi Vladyka. Kde jsme tábořili, stojí dnes domky, vilky. Již nic nepřipomene táborovou louku, po které přešlo pravidelně stádo krav a malý Polda s práskajícím bičem, zatím co jsme na Rysí skále četli Sádhaná. A přece, podle Dr. Valoviče, “Walden” existuje. Nevidíš ho, ale prožíváš ho.
Zůstaňme při zemi. Byl jsem nadšený. Zde, v chatě “Walden”, na louce, kde jsme tábořili, cítil jsem: prožívám pravý, plný woodcraft – žiji ho, dýchám ho. Táborový totem s kořeny k nebi. Ranní meditace. Sněm s krásnou obřadností. Písně. Bratrství a sesterství bez ohledu na národnost. A k tomu tatranská krása, mládí – a svět kolem. Milí slovenští lidé. Pán Boh uslyš! Pán Boh daj! Přál jsem si, aby byl “Walden” v celé Lize. Ve všech kmenech. Abych jej mohl vyvolat v život v Praze či v Hradci Králové. V tom smyslu byl však “Walden” nepřenosný. Po ukončení tábora se rozejdeme. Každý svojou išiel stranou, hnaný žitia nevoľou…, jak jsme zpívali. Každý do svého civilu. Do své životní prózy. Zbudou vzpomínky – pár fotek na památku. Naděje: za rok se opět sejdeme pod Smrekovicou. A do té doby? Vidět i v šedi “civilních” dnů záblesky utajené krásy –.
