Pokračování textu ze strany 230
Lidé mluví někdy o Orlu jako o »Králi ptáků«, vždy však jmenují Zlatohlávka »Králíčkem«. A skutečně nosí zlatou korunku.
Sněhová vánice.
Bylo to na velkém zimním karnevalu v Montrealu před nedávnem. Z okna dívalo se za sněhové vánice pět dětí různých plemen: Eskymák, Dán, Rus, Indián a Američan. Pořadatelé karnevalu přivedli prvé čtyři s jejich rodiči. Avšak Američan byl synem bohatého návštěvníka.
»Podívej se,« zvolal malý Eskymák z Aljašky, ukázav na padající sníh. »Podívej se, to padají třísky slonoviny. El Sol si jistojistě ořezává velký tesák Walrusův na ostrou dýku pro sebe. Hleď, jak řeže a jak lítá bílý prášek.
Ovšem neřekl El Sol, ale užil proň eskymáckého názvu.
Pak řekl Dán: »Nikoli! To není tím. To Matka Země se ukládá k spánku. To jsou velká husí pera peřiny, kterou sluhové její natřásají než si lehne a než se přikryje svým bílým rubášem.«
Malý Indián s očima upřenýma na vánici vážně zavrtěl hlavou a řekl: »Otec můj mne učil, že je to popel z dýmky Nana-bo-žy; přestal kouřiti i prostírá si svou pokrývku, aby na ní odpočinul. A otec můj vždy mluvil pravdu!«
»Nikoli! Mýlíš se!« řekl malý Rus. »Moje babička mi vyprávěla, že to jest Matka Starost. Vyjíždí na svém nejsilnějším, nejčerstvějším oři, Bílém Větru. Nebyl celé léto venku; jest plný síly a bujnosti, pění se mu z úst a vzpíná se. Vzduch jest naplněn pěnou z jeho uzdy, jak na něm Matka Starost jede a bodá ho ostruhami a prohání ho. Rád to vidím a zdá se mi, že naplňuje vzduch nějakou silou a ..text pokračuje
