Uživatel:Kili/O psychologické rezignaci
Je nádherný letní den. Hřejivé sluníčko světlem paprsků promítá tančící stíny mezi stromy. Ve smíšeném lese listí občas zašumí. Voní mechem i jehličím. Blankytnou oblohou pobíhají beránci. To mírný vánek s nádechem svěžesti mořského příboje prohřívá k blaženosti zmožená těla studentů z dopoledního zaměstnání v lese, jenž si za zpěvu mistrovsky laděné filharmonie ptactva s pozadím zurčícího potůčku užívají zasloužené siesty v roubené hájence Oravského Podzámku. Úklid klestí, loveckých stezek či vyžínání trávy osázené paseky si vyžádá dávku fyzické energie. A pak je zde ticho. Takové jiné. Zvláštní. Pro lidi z měst přirozeně nadpřirozené. Civilizaci dokazuje jen cesta směřující k obci s místním zámkem. Či snad hradem ? Dohodnutým tématem dnešního večera je přece rétorika. Studium nekončí. Ani o prázdninách, ani v životě. Tam totiž nikdy.
Pln harmonie přítomného okamžiku procházím zárubněmi vstupu roubenky a v tu ránu mou pozornost upoutává silueta bytosti. Uvelebena v klenutí vzrostlé jabloně drží v náručí rozevřenou knihu. Zaujata četbou. Záře slunce v pozadí prosvítá přímo skrze větvoví jabloně a obraz štíhlé postavy mám z mého pohledu čelně zastíněn. Musím se rozkoukat. Zaclonit zrak. Zaměřit proti planoucímu slunci. Chvilku strpení. Spatřím černé, krátce střižené vlasy se zřetelně smaragdovým leskem. Oči, které zvednou svou pozornost od rozečtené knihy mým směrem a obličej vzápětí rozzáří úsměv. Jedinečný vzácný klenot. Nezapomenutelný okamžik. Zřetelné zavrtění chodidly. Co tohle znamená ? Nic. Jen náhodné setkání. V místě a čase.
- „Mohu si Tě vyfotit“
- „Ano“
Běžím zpět otevřenými dveřmi roubenky pro fotoaparát. Vzápětí zachytávám okamžik setkání na černobílý kinofilm. Plně manuální celokovovou zrcadlovkou. Se skleněnými čočkami. Bez filtrů a automatizace či jiných dnes moderních vymožeností. S vírou, že nic nepokazím při vyvolání filmu a pořizování fotek v temné komoře při červeném osvětlení. Nebo při transportu kinofilmu po líbezné krajině Oravy, Malé Fatry či Roháčů. Více jak kilové zatížení přeplněné válečné teletiny nutné výstroje. Ta nadváha stojí za to. Zachytí nevratné okamžiky štěstí. Přítomného okamžiku. I když černobíle. Svět přece není černobílý. Ani lidé nejsou černobílí. A každá dochovaná fotografie ukrývá více. Kdo má oči k vidění spatří, co je ostatním skryto.
- „Děkuji“
Opouštím místo setkání, aniž bych si uvědomil klíčovost prožitého okamžiku a odcházím. Později se dozvídám, „říkají ji Aga“ „jmenuje se Agata“. Jméno k fotografii nalepené do příběhů cancáku ? Ne.
Práce v lese pro skupinu studentů dávno skončily a prázdninové toulky poznání také. Přijíždím autobusem na domluvené místo setkání. Dopisy či osobní setkání tvořily páteřní komunikaci mezi lidmi. O mobilních telefonech jsme četli jen ve vědecko-fantastických románech.
Náměstí Staré Orlové v jedné jeho části dominuje schodiště vedoucí ke kostelu. Schodiště lemované zídkou z obou stran. A na levé kamenné římse zídky schodiště sedí dívka Agata s havraními vlásky, jiskrou v očích a laskavým úsměvem. Oči obou se protnou navzájem pohledem. Přivítá ho známým úsměvem. Nemusí nic říkat. A on také ne. Zázračný druh komunikace. Štíhlá studentka opět zavrtí chodidly a elegantně seskočí z římsy. Agata Niedoba.
- „vítej“
V tu ránu se mu svět naruby zvrátí. Dívej se Těšínsko, dívej se Hanácko, na jejich cestu splynutí k „my“. Jen blaho v srdeční krajině.
Doručený povolávací rozkaz nezvrátí. Plíživě postupně znásilněn v uniformní šablonu. Levá pravá k zemi vztyk, ráno, večer, v noci. Z živého mladíka, mrtvý muž, muž určený k likvidaci. Sebe a jiného. Všech a všeho. Myšlenky neukryje. Dozorci je vnímají. Svoboda bytí a projevů za dvoumetrovým plotem ostnatého drátu a strážními věžemi není. Všude přítomné řvaní, ponižování a strach. Vězení nazeleno. Úplně nazeleno. Lež o údajné přeměně mládence v muže. Osobnosti už není, tvořeno zvíře. Netvor nebo zrůda. Již beze jména, číslo v databázi. Číslo 236856.
Ukryt v koutku houfu vojínů píše poslední dopis vyznání. Pro ni.
- „vojín Balonek, návštěva na bráně“
- „máš výcvik mukle, tak makej“
Chtěl by běžet k bráně, ale nemůže. Pořadovým krokem bagančaty vydupává asfalt kasáren se zdviženou pravicí přítomným důstojníkům. Zdraví, ale není uzdraven. Naopak. „vojak špatně, zpět, znova“ nekonečně vrácen na začátek. Opasek škrtí žebra, násada polní lopatky bije do stehen a nemilosrdně odpočítává každý krok, plechovka na hlavě s mikrovlasy v rytmu blembá do stran a gas maska šněrováním svírá panáčka na mučidlech. Všech fyzických i dalších rovin člověka. Dokonale stvořená poslušná marioneta.
Konečně u cíle. Vchází do přítmí návštěvní místnosti kasáren. A tam ona. Stojí u zdi přeplněné místnosti, jako vždy bezpodmínečná a laskavá. Odvážná, houževnatá, odevzdaná svému úkolu. S otevřeným citlivým srdcem. S úsměvem, kterým ho opět vítá. Oči ji září štěstím. Tolik chtěla říci. Tolik se těšila. Netuší kráska, že se setká s netvorem, jenž ubit a rozdupán své srdce zablokoval na místě velkého zoufalství nadměrnou ochranou před hrozivou emoční energií bezúčelnosti, marnosti, šílenosti, beznaděje až k slabosti z naprostého odpojení. Je poražen.
Oči se opět střetnou. Něco tak krásného v životě neviděl. Ona je perlou oděnou v zářícím plášti světla. On zoufalý šílenec tmy. Nepoklekne, nepokloní se. Nepoděkuje. Zcela pohlcen strachem. Jedinou krátkou větou odporným soběstředným způsobem pošlape její upřímné přátelství. Plivnutým ponížením se ji ztratí z očí. Z očí milujícího andílka, která zůstává napořád uprostřed jeho srdce jako planoucí pochodeň.
I když ztracen bloudí časem uvězněn v samotě oceánu slz provinění, lásce neunikne. Láska není nejblýskavější, nejhlasitější a po pozornosti prahnoucí. Nebude manipulovat, žebrat nebo se vtírat k získání pozornosti. Nepracuje na úrovni ega. Je bez povyku, v tichosti. Jemně léčí, dotýká se zranění. Poznat lásku je otevřít své srdce. Síla touhy pravdy postaví cestu osvobození. Otevře uzamčenou bránu otisku života jako talisman. A tam se usmívá.
Ona.
Velmi rád podpořím Ty, kteří se nebojí vzepřít obrům společenských a rodinných vzorců, podprahové manipulace rozdělování a rozhodnou se podstoupit největší bitvu svého života, bitvu se sebou samým. A to je bitva nejvyšší, která vyžaduje největší odvahu.
PS: nešlápněte na víko kanálu !
