Uživatel:Kili/Samotka naivního snílka

„Přišlo Ti od Tvé rodiny blahopřání k narozeninám, jako vždy s oslíčkem. Jako by nestačilo, že jsi od mámy dostal k vánocům plyšového osla.“

Hřmění už ani nevnímám. Všude přítomný hluk a lamentování. Prý v padesáti nadmíru urážlivé. Je to opravdu výkaz mé osobnosti ? Či projevy k mé osobě. Nebo komu vlastně ?

Podprahový šuplík, ze kterého jsem si dovolil uniknout. Jako ten bájný sokol. Oidipovský komplex jsem totiž nikdy nepoznal. Čím je tedy doopravdy charakteristický osel ?

„Nikdy ses neměl narodit, zkazil jsi nám celý život.“

říkávala máma, když o „nevychovatelného“ sígra lámala vařechu. A že jich bylo. Marné bylo volání po pozornosti. Někdy si říkám, že ta dětská pouliční cikánská strava, ta strouhanka s cukrem, zas nebyla tak špatná. Nebo chleba s hořčicí.

„Snědl jsi buchtu k večeři, co Ti mám nechat asi k snídani ?“

Nebo

„Obědy ve škole stejně nesní, tak proč mu je máme platit.“

Popravdě, nebylo zas tak špatně. Oběd byl každou neděli. Nebo výlety do Beskyd, či kino a park v Ostravě-Vítkovicích.

„Zase si hraješ s mými angličáky, vypadni ven Ty hajzle.“

říkával otec, když přišel domů ve společnosti svých přátel, kterým dodával :

„je to blbeček, neschopný blbeček.“

až do doby pubertálního vzdoru. Jak nenáviděn musel být asi prenatální plod, že se sám přiškrtil na pupeční šňůře. Pokus o sebevraždu před narozením tedy nevyšel. To babička s dědou si přáli dítě živé. Mimochodem, na hajzl se třeba kálí či zvrací a on hajzl sám o sobě za to přeci nemůže. Nebo snad ano ?

I když jsem to jako dítě vůbec nechápal, vše bylo prospěšné. Opravdu. Super škola. To jako fakt. Neboť jsem právě proto nesmírně šťasten za ty v předchozím životě droboulinké chvilky setkání s upřímnými lidmi, kteří se mě nesnažili předělat k obrazu svému či mne zneužít anebo znásilnit. Kteří mě přijímají takového, jaký jsem. S klady i zápory. Ve stupni poznání. S erupcí návalů emocí radosti, smutku či případné agrese. V samotě mlčení. V nezdarech. Ve zklamání, v osobním selhání. V nekonečnu slzavého údolí. Se žhavým plamenem lásky v srdeční pleteni.

A tak se stalo, že došlo k ukončení mého stavu hibernace, kterou jsem dovolil v průběhu povinné vojenské služby, až jsem se takzvaně probudil. Na ÁRU. Očekávajíce blízký konec, mi před akutní operací narychlo sehnaný emeritní primář, jehož si velice vážím, oznámil :

„Synku, nevíme co Ti je. Všechny testy máš absolutně v pořádku, cétéčko dokonce i dvakrát. Já Tě prostě otevřu a podívám se dovnitř, kde je problém.“

Nebylo žádné světlo na konci tunelu. Jen tma, ta nejčernější tma jaká je vůbec možná. A po probuzení, tlumená bolest, horko, hadičky z baněk nad hlavou připomínající velikostně kbelíky a bzučící přístroje. Prý nemám plechová střeva a mám celkovou sepsi . Tak to vlastníma rukama už asi další dům nepostavím. Vlastně, ale co. Dyť je to úplně jedno. Protože v dnešní době jen blázen staví dům vlastníma rukama. Nastal tedy můj reboot. Narodil jsem se podruhé, ale s naprosto přesným vědomím života do doby klíčového zlomu. A mám i návštěvu.

„Sobče, zase jsem na všechno sama.“

A primář na ÁRU ? Taky dostal sprchu. Údivem neřekl ani slovo. Až pak.

„Přinesla Vám alespoň zubní kartáček ? No nevadí, mýdlo a ručník Vám půjčíme erární, hřeben se taky najde.“

Ta mantra kolotoče „musíš se změnit, musíš se změnit …“ mě doslova otevřela oči ze stavu nemrtvých a po propuštění ze špitálu nakonec přivedla i na radu k letitému příteli, zabývajícího se medicínskou praxí, s jedinou, z legrace řečenou podmínkou:

„Bez diagnózy a mimo ordinaci, nechci další rezignující bramboračku za mřížemi.“

OK, orientační dvěstěbodový test v kavárně odhalil příčinu nálepek k mé osobnosti.

„Ve 179 bodech jsi autista. Jen v 19 bodech splňuješ šablonu většinové společnosti. Přestaň se už tak šíleně nenávidět, klid, máš Aspergerův syndrom, zřejmě trpíš strašnou samotou z nepochopení a nemáš prakticky žádné přátele. Jestli jsem všemu dobře rozuměl, svůj život jsi dobrovolně vypnul na vojně. Ten zlom musel být těžký i pro Tvé přátele, o které jsi tím pádem až na výjimky přišel. Ale jsi zpátky, prošel jsi tím, co se nazývá adrenalinový stín. “

Hrůza poznání. Co jsem to dovolil ? Co jsem Vám to všem provedl ? Cítím se moc mizerně, strašně, jako bych se proudil ze strašně zlého snu. A pár dalších testíčků k objasnění celé mé osobnosti.

„Tvé spektrum se neléčí, Tvé okolí musí Tě přijmout takového, jaký jsi.“

„To jsem jako blázen ?“

„Ne, jsi jen jiný.“

„Jak jiný ?“

„Nastuduji si odbornou literaturu, nejlépe skripta, to pro Tebe není přece problém. Věnuj se zájmům a hlavně vůbec žádné podnikání či živnost. Nepochopení není Tvůj problém, ale problém Tvého okolí. Zapamatuj si to !!!“

Jsem tedy jiný. J I N Ý  ! ! !

K čemu jsou encyklopedické znalosti, když v další inteligenci úplně propadám, třeba v komunikaci a hlavně, hlavně v osobních vztazích. No právě že tam.

Pochopil jsem, proč jsem schopen psát oslovující texty, ale ve stresovém prostředí absolutně selžu, proč pozván na hostinu obsluhující s jídlem a pitím nevnímá mou přítomnost a v řadě sedících u stolu mne prostě vynechá a i nadále přehlíží, proč na zahradní slavnosti plné lidí nemám s kým plkat, proč mám úzkost a strach z věcí, které většinová společnost hravě zvládá (hlučný supermarket, společenská zábava) a naopak nezvládnou některé věci (dochvilnost, doslovnost a jednoduchost) a proč mi v autobuse řidič vrací mince hozením a já je nikdy nechytím.

Proč mám rád obrázky a doslova a do písmene "mám rád moře, hory a jízdu na kole". A proč se mě v samotě zmocní panika. Proč tak šíleně toužím po přítomnosti spřízněné duše. Proč vnímám moudrost z knih či vyprávěných příběhů. Knihovny, které jsem se pro klid domova kompletně vzdal. A proč nesnáším stísněné a uzavřené prostory.

Proč jsem v zaměstnání vyloučen z kolektivního davu myšlení nabízených závislostí či blikajících obrazovek nebo proč jsem tam terčem posměchu a urážek na něž nedokážu obratem reagovat.

Anebo když si večer nachystám věci na ráno a jdu spát, tak věci po probuzení nemůžu najít a dozvím se, že jsem schválně nechal před spaním nepořádek, který musel být ještě večer uklizen. Kam ? To už nikdo neví.

Vysílám nějaké signály ? Je vůbec komu ?

„Začni se už chovat normálně, kdo to má vydržet !“

I když bydlím u kostela a v oponentuře náboženskému fanatismu materiálního chápání textů jsem si nastudoval podobenství dobré zprávy, do kostela nechodím. Proč ?

„Celou dobu jsme se modlili, aby Vám i ta stavba spadla na hlavu.“

Otrok v iluzi svobody jako ta nevěstka z podobenství dobré zprávy, prodávám svůj život za peníze.

„Od koho vybírají pozemští vládcové poplatky a daně ? Od svých synů nebo od cizích lidí ?“

Nejsem tedy normální, údajně rigidní. Strašné slovo. V posudku mám zapsanou slabinu – „zdrženlivý až konzervativní.“ Avšak nesouhlasím, jsem jen kapku pomalejší k náhlým změnám či nenadálým překvapením. Chápání totiž emotivně plně prožívám. A v obrazech. Jako ten malíř Čapek, říkávali v mém dětství, když jsem ještě maloval. Jako na plátně olejovkami. Jako ve fotokomoře.

„To snad děláš schválně, určitě sis to domluvil, abys nemusel být se mnou. Zase máš o víkendu směnu, zase budu sama bez přátel, ani nemůžu jet na kole a já se tak snažím, už nemůžu, už fakt nemůžu.“

Je těžko pochopitelný osmidenní pracovní cyklus ?

Je.

Je i těžký život s aspikem ?

Ano, to je.

„Proč nejdeš třeba zahradničit, k čemu je Ti vlastně včelařská škola. Ale hlavně, pondělí až pátek, rozumíš ? Normální chlap sedí doma, pomáhá ženě a peníze mu chodí na účet.“

Já ale nepatřím k pozemským vládcům či jejich biřicům a správcům. Kdo z chlapů by našel radost zalíbení v žehlení, úklidu a mytí nádobí, praní prádla, mytí oken či vytírání podlahy ? Našel jsem ulitu blaha radostí a pokoje ?

Ne. Nestačí. Je to stále málo. Nastává bod zlomu. Dojde i k vytržení pánvičku z mých rukou.

„Co to děláš, všechno mi zničíš, Ty hovado !“

„Tobě ?“ A přemýšlím.

„Na co čteš knihy, nejsi schopen se vůbec změnit a přestaň si namlouvat, že jsi jiný !“

Jo pracující pedagog ve školství to lehce řekne. Copak mám tlačenku v podobě komunálního politika, jenž si k výsluze obchodně přilepšil ? Tak čím jsem se to vlastně provinil ? Životem pohádky o zlaté rybce. Údajně zvláštnost biopole české kotliny. Říkají v zahraničí. A píší dokonce i vědecké studie. Až na výjimky.

„I ten dům jsem musela postavit. Neměl bys kde bydlet, paneláčníku ! Celou dobu ses flákal s kamarády.“

S kterými, to opravdu nevím. Velký dík patří těm, co pomohli, než postupně utekli. Jsem jako tygr v kleci, co se latentně proměnil v osla.

„Nevíš ani, jaké jsou jiné ženské mrchy a jak se máš dobře. Vždycky jsem chtěla být singl. Rozumíš. Cos čekal, já dítě.“

Ano, vnímám, že jsem ublížil ve svém životě dvěma lidem. U prvního mám mlčet navždy. Mlčet podle tradice, která mě vraždí od osudového okamžiku mé životní rezignace, mého selhání. Chápu a tradici plně rozumím. Zradil jsem lásku, ublížil dívce a nesu vinu. I trest. A druhému se stále omlouvám. I tak mě ale nezmění, protože to prostě u aspíků nejde. Mohl bych se jen přetvařovat.

Čím je pro Vás žena nejkrásnější ? No pro mne jsou to její zářící oči a ten úsměv. Šťastný a spokojený úsměv. Tak proč se stále cítím tak osamocen ?

„Hodně, velmi hodně jsem slevila ze svých nároků...

...Budu Tě muset vyměnit....

...Já...Já...Já...

Se dá shrnout do několika vět. Všichni všude byli a "já" jsem nikde nebyla. Všichni všechno mají a "já" nemám nic. "Ty" vždycky všechno zkazíš.

Jako jeden z příkladů, třeba ten s jízdními koly. Zimou jsme pořídili nová kola, budeme jezdit i na výlety. Rozpomenu se na okamžik znovuzrození, kdy umrtvený cit byl navrácen k životu v hluboké lásce a pln nadšení připravím holkám bicykly. Možná se někdy dozvím důvod data 26. září. Teď se už těším jako malý kluk. Je totiž první máj, rozkvetly třešně, je teploučko, bezvětří a teplota velmi příjemná.

„Potřebuji ještě porýt zahrádku a já už nemůžu."

Ok, přebírám nářadí, ukončím jarní úklid auta a s přestávkami, za tepla příjemného slunečního svitu zryji pětadvacetimetrový záhon. A ani nepostřehnu, že jsem zůstal pár hodin sám. První se objeví syn.

„Tati, musím Ti něco říct." Odmlčí se, nadechne a dodá. „Byli jsme se s mamkou projet na kole a já se na Tvém naboural."

Přemýšlím. Usedám do zahradní židle. Víc už nemohu.

A příchozí manželka vystřelí argument. Rovnou do srdce:

„Stejně by jsi s námi nejel."

„Víš co, nalož si kolo do auta a odvez si ho do Prahy. Očividně ho nepotřebuji." Sděluji klidně synovi. Až na drobný šrám je kolo plně funkční.

Závěsy padají z očí. Led roztál. Královna ztratila moc nad ano v dobrém i ve zlém. Jak se asi žije tolik let s nenávistí?

Až později obdržím finální svědectví:

„Neměl bych Ti to říkat, teď už je to jedno. Před svatbou, v kuchyni Tě s matkou vyhodnotili jako vhodného ženicha. Mělo by Tě to potěšit, vyhrát."

Ten pocit podlomení. Poznat pravdu, přerazit pouta bájného draka. Toho věznitele osobnosti, co činí člověka poslušnou marionetou. Muž? Ne, jen pouhopouhý majetek.

Splyne-li odpuštění v lásce, ve spokojenost bytí, nastane okamžik obnovy ztracených perutí.

Udeří zvláštní znamení - touha. A jen ten, co poznal dálku, mi plně porozumí.

Je totiž obrovským darem mít někoho, koho můžeš držet za ruku, koho můžeš obejmout a kdo Ti utře slzu, když Ti není právě do smíchu.

Kili