Uživatel:Kili/ Bludným kruhem ke spirále života
Jako malý kluk jsem velmi miloval dobrodružství. Pohádky bájných lesů, hor i oceánů, příběhy o lidech či zvířátkách, princeznách nebo drvoštěpech, kde dobro zpravidla zvítězilo nad zlem a příběhem se prolínala láska i moudrost. Zřejmě jsem velmi často utíkal mimo realitu přítomnosti pokrytectví lží všude přítomného reálného socialismu a v myšlenkách byl často součástí příběhu, třeba byť jen jako pozorovatel. Bohužel posléze příliš často vyplňovali knihy samotu dní mladíka, co se i tím dostal do prokletí smrtonosné pasti. V bludném kruhu lze lehce ztratit i to nejcennější, co člověk v životě potká. Přestane vnímat nalezenou perlu. Jedinou v celém vesmíru. A v zaslepenosti zatracení sebe sama se toho úžasného pokladu doslova zříci a člověk sám vlastně ani nechápe pořádně proč. Nazpět nelze nic změnit. I tak se najde plnou soudců, nabízejících mu různé teorie pravdy.
V době, kdy jsem ještě neuměl číst, jsem rád naslouchal vyprávění babičky Valérie Bialonczyk, původem z Fryštátu, Vydmuchov 4. Byly z jejího života a z vyprávění předků trpících pod zvůlí slepých vykonavatelů absurdity moci. Její jméno stanovil matriční kněz po matce za svobodna, neboť otec Jan Gurecki se nevrátil z Velké války, kde zahynul v roce 1915 na Polsko Ruské frontě a nemohl tak svědecky potvrdit jako muž otcovství. Nově vzniklé Československé úřady věc vyhodnotili tak, že bojoval v cizí armádě a Rakušané, že vdova není jejich občanem. A je vůbec vdova, když na to nemá doklady ? Najít dva důstojníky jednotky, jenž by stvrdili úmrtní list, trvalo 8 let. Ale, k čemu jim všem vlastně bylo ? Její příběh se odvíjel zcela jinak. Naprosto jinak, než glorifikuje propaganda. Historické fotografie a úřední dokumenty jsou němými svědky.
Jinou kapitolou bylo vyprávění životních zkušenosti dědečka Karla Adámka ze Saského Hoyerswerda, syna Moravského skláře, původem z Vsetínské Ratiboře, který byl donucen emigrovat za prací z tolik vychvalované první republiky. Děda velmi miloval deskové a karetní hry či jízdu na motorce. Rád se vracel, bylo-li mu to povoleno, do rodného kraje. Jen ten skat mi s ním moc nešel. A jeho máma Kamila, rozená Radecká, velmi milovala svého muže, nedbaje tím na svůj společenský původ. Domeček se zahrádkou museli nechat v Německu, když celé jejich město převezli vlakem, odsunem do poloprázdného Nového Jičína. Nebyli totiž Němci, i když bydleli v Sasku.
Zato babička Barbora Mecová z Morávky, části Slavíč 37 mi příběhy jen četla. Pouze ráno, večer nebyl určen dětem. Také narozeniny dětí byly sice s dortem, ale oslavy jen pro dospělé. Nikdy jsem neslyšel žádné životní zkušenosti. Nikdy nepoznal dědečka. Tabu provázelo i vše, co se týkalo minulosti rodiny. Později jsem pochopil, že hrdá odbojnost společenskému systému není návodem k přežití v Německy smýšlející České společnosti, zvláště na Prahou spravovaném Těšínském Slezsku. Fotografie jsem jen viděl a musel jsem zapomenout na fakta v nich vyobrazená. Nehodí se do učebnic. Zde bylo vše tak trošku jinak. To badatelny archívů či pamětní desky případným zájemcům napoví a prozradí více.
Nechápal jsem tedy, proč i Těšínské nebe je pro mne vždy nějak modřejší. Dnes už to vím. Sám jsem prošel v mezidobí určitou emigrační slepotou vzdoru ke svému vlastnímu životu. Až se pak nakonec dostal z bludného kruhu společenských systémů a drilovaných pravidel, nazpět k horským výšinám blahodárné spirály života. Na Jesenicku. Jako by v tu ránu čas opět přestal existovat. Ale jak mám zapomenout a přestat tolik milovat. Jak ? Kdo mi v tom poradí ? Nikdo. Nelze, nemohu zapomenout. Vnímám opět tu sílu touhy. Tu sílu spalující žárem oblast srdeční krajiny. City, úsměvy a záře v očích. Vím, dostal jsem tím druhou šanci. Ano. Opustil jsem systémový, podprahový program. Dokázal jsem se smířit i s osudovou rolí hloupého kašpárka oslíka v divadle zvaném svět, ve kterém prožívám oddělenost určené postavy. Jako šašek mám totiž dovoleno beztrestně pánům říci, co běžný lid nemůže a byl jsem tak často přítomen i u věcí, o kterých si lidé jen čtou nebo vedou spory svých představ či konspirací. Viděl jsem víc, než je vůbec zdravé. To, že jsem zvláštností vyobcován mimo většinovou společnost, mi přestalo tak nějak úplně vadit. Ne, nejsem sám. Jen, no - osamocen.
Dnes už jen s úsměvem mohu vyprávět, jak povahou skřivánek chycený do klece zeleného sukna absolvuje v kratičkém osobním volnu armádního dne doučování z Marxismu-Leninismu a k údivu přítomných soudruhů a soudružek není vojín schopen papouškovat teorie. Třtina byla nalomena, zlomena. Vyhýbám se už i těm senilním žvástům o tom, že vojna z chlapce učiní muže. Většina z nich pak stejně přizná, že se na vojně naučili mistrně lhát, podvádět a krást. Prý k uplatnění společenského a partnerského života. Tak to jsem fakt asi dočista blázen. Mám zcela jiné představy a doufám, že i zásady. Kamarád mi totiž poté vysvětlil, že nedůvěryhodní byli dva roky „jen zavření“, kdežto psychologicko-fyzický výcvik zanechá na nepřipraveném mládenci okamžité následky. A já vůl, já blázen, jsem v daný okamžik tohle nepochopil. Teď, no teď už je to přece jedno. Program převýchovy se zhroutil posléze, co stačilo opustit systém. Když jsem odcházel, tak dnes už vrcholový manažer, tenkrát na malém postu kdesi pod Pradědem, mi uplatnění systému společenského vzestupu také potvrdil a posléze i sám dokázal. Ne, nechci, a to jsem měl říci tenkrát !
A tak, mám-li možnost, užívám si s drobotinou hraní deskových či karetních her a čtení pohádek před spaním. A prosím, zde tiše, oni vše, i tu jízdu na motorce. Nezapomenu se přitom zmínit o vodníkovi z Fryštátu, formanovi na rynku, bludičkách u Olzy, obecním policajtovi či magistrátním soudci, Morávce pod Travným kotárem, Ivančeně či kontesách z Larišova zámku, zkoušejících si šaty v Goreckém krejčovství.
A jednu moudrost na závěr :
" Krása se rodí v srdci, odráží se v očích a žije ve skutcích "
