Pokračování textu ze strany 16
O šesté hodině jsme se sesedli k dlouhé modlitbě a krátké večeři, a v sedm jsme zase všichni byli u tmože důstojného pana Blanka, naslouchajíce jeho hrozným líčením naší nenapravitelné zkaženosti. To mělo trvati jen hodinu, obyčejně však bylo už skoro devět, než jsme se dostali domů. Pak za chvilku matka říkávala: »Tak teď se chopte knih.« Každý z nás – bylo nás třináct dětí – měl svou vlastní bibli a zpěvník. Když pročetl asi dvanáct písní a dvacet tři žalmy, říkával otec: »Teď budeme čísti Slovo Boží kapitolu« tu a tu. Čítával dva verše a soused jeho také dva, a tak dvakrát kolem. Po té všichni poklekli, svými unavenými, ospalými nosíky otírali lak židlí zatím co otec četl jinou dlouhou modlitbu a skončil »Otčenášem«.
Pak matka říkávala: »Teď děti, do postele, a nezapomeňte na své modlitby.« Ano, zase nové, s jinou kapitolou z bible, než jsme se odvážili svěřiti se polštářům.
Je-li kdo nasycován nějakým názorem nebo naukou dnem i nocí, rok za rokem, rodiči neposkvrněného karakteru a opravdovosti, jest jisto, že musí býti jimi nasáknut; barva trochu přece vždy chytí. A v nejednom z mých devíti bratrů se tak stalo. Já jsem nevěřil, že každá prostá přirozená věc, kterou jsem potřeboval dělati, byla špatná; já jsem neměl rád den Sabbathu, jenž byl učiněn strašným pekelným ohněm citátů a kázání. Neviděl jsem nic nesprávného v tom, když jsem šel dívati se na ptáčky a květiny o Sabbathu, o nic více než jiný den. Cítil jsem potřebu býti mezi divokými věcmi lesa; měl jsem ..text pokračuje
