Bechyňské interview
Projel jsem Bechyní. Každé město ve mně zanechává určitý dojem a nějak na mne působí. Snad ten velký most nebo šikmé náměstí mě sem poutá? Ne, jezdí sem lidi zdaleka do lázní a na letní byt. Já sem chodím navštěvovat příbuzné Woowotanny. Strávit chvilku s těmi nejbližšími prvního průkopníka lesní moudrosti v ČSR.
Ten velký dům v zeleném sadě[1] má zvláštní kouzlo. Podobá se anglickým parkovým zámkům někde v Manchesteru nebo Yorkshiru. A co víc, nalezl jsem tu přátele! Už tehdy, když se dráp německé orlice zatínal do naší vlasti, tehdy jsem ponejprv přišel. Jsem rád, když mohu stisknout ruku Seifertově sestře a švagrovi. Snad jsme si blízcí tím, že jsme rodáci. Pan řídící Pánek má vyrovnanou tvář a pevný, klidný hlas: “Ano, ano, miloval květiny, přírodu, děti, svobodu. Učil životu, kde je kanoe a tee-pee domovem. Byl houževnatý, prostý a přímý. Vždyť i my jsme nejraději pod modrou oblohou a proto sedáme večer u ohně a hledíme do něho. Byl dobrým znalcem brouků.
Na šerpě vidíme znaky Hvězdáře, Lovce a Sněmovníka. A kolem znaku[2] je 24 orlích per. Woodcraftu věnoval vše, vynikal vědecky a mohl vynikat i více, měl k tomu předpoklady. Ale jeho duše patřila mládeži a jejím cílům. Krásná próza, filozofie a poezie – to bylo jeho.”
Paní Pánková se snaží zpříjemnit každý okamžik. Je potěšena, ta stará drobná paní, že si vůbec někdo vzpomněl na jejího bratra. Vypráví, jak celé léto putoval, tábořil a sněmoval. Financoval více, než mohl. A byl šťasten, když Master Woodsman E.T.S. ocenil za pražské návštěvy jeho životní dílo a český ráz lesní moudrosti.
A starý pán opět přináší kroniky, jichž je autorem. Seifert byl světoobčan, odchovanec Tolstého, Ruskina, Emersona a Thoreaua. Své přesvědčení dovedl vždy nesmlouvavě hájit. Příležitostně si vzpomínám, jak jsem ..text pokračuje