Pokračování textu ze strany 41
… šepotu hlasy jejich ještě vlnily se za nimi, pak perlově šedý pruh mraku je zahalil — zmizely.
Stařenka naslouchala pozorně. „Velmi dobré znamení,“ opakovala, když jsem ukončila svoje vypravování.
„Proč?“ tázala jsem se.
„Jak bledé tváře jmenují toho, jenž vás miluje?“ otázala se. Pak odpovídajíc na svou vlastní otázku: „Milenec — že ano? Ano? Nuže, znamení to jest, že váš milenec jest vám opravdu věrný. Nemá dvou tváří, jedné pro vás, druhé, když jest mimo vás. Jest věrný.“
Skepticky jsem se usmála. „Milenec nikdy není věrný ženě, ale milenka vždycky“ poznamenala jsem s cynismem, jejž jsem si odnesla z pozorování i trochu ze zkušenosti.
„Znáte velký svět příliš dobře, než abyste byla šťastna,“ podotkla.
„Och, jsem nejšťastnější žena na světě“ zvolala jsem, abych její mínění vyvrátila. Pak, tišeji: „a byla bych ještě šťastnější, je-li pravda to, co říkáte o sedmi labutích.“
„Jest to pravda,“ odpověděla přízvukem potvrzujícím. „Jest to zvláštní, že jste viděla a mluvíte o sedmi labutích, právě když hodinu před tím jsem mluvila s vámi o dítěti mrzáčkovi a jak matky je milují, pečují o ně, chrání je. Vidíte, tillicum (přítelkyně), to jest historie, které my říkáme sguamish — jak vy tomu říkáte? Legenda? Ano, legenda o mrzáčkovi dítěti a hejnu sedmi labutí.“
Přisedla jsem blíže k ní. Vypravovala mně pak podivnou povídku, zatím co Capilano bez oddechu šuměla a zpívala, smála se a dmula, jásala a vzlykala svou hudbu daleko, daleko pod námi.
