Pokračování textu ze strany 53
„Byl bych ji vzal, kdyby byla chtěla,“ odpověděl, „ale ona není pro mne. Říkám ti to upřímně. Byla mi matkou, nic více, nic méně. A ty,“ pokračoval, „žádal-lis ji kdy, aby byla tvojí ženou? Nikoli? Tedy jdi nyní, právě nyní a učiň tak.“
„Bylo by to marno,“ řekl Velký Los smutně. „Mnozí ji žádali a odvrátila se vždy od nich.“
„Viděl jsem mnoho, když jsem ležel nemocen v její chatě,“ pokračoval Arickariec. „Viděl jsem, jak se dívala na tebe, když jsi seděl mluvě se mnou a její oči byly tenkrát tak krásné. A viděl jsem, jak byla neklidna a chodila ven a dovnitř, ven a dovnitř, když jsi nešel dlouho. Když to žena dělá, znamená to, že tě miluje. Jdi a požádej ji.“
Rozešli se; Velký Los se vrátil do vsi. „Nemůže být,“ myslel, „aby tento mladík měl pravdu. Nikoli, to nemůže být.“ Což nebyl jí tak blízko celé zimy a léta a nikdy se naň nepodívala a neusmála! Přemýšleje takto, šel dál a dál, až shledal, že je před vchodem do jejího obydlí. Uvnitř slyšel někoho naříkati. Nemohl nabýti jistoty, kdo to je, hlas byl příliš temný. Nehlučně a opatrně vstoupil a odhrnul kůži na dveřích. Tvrdé Srdce seděla tam, kde jí naposled viděl, před uhasínajícím ohněm, plášť majíc přes hlavu a naříkala. Přikradl se od dveří a sedl si vedle ní, skoro těsně, ale neodvážil se jí dotknouti. „Tvrdé Srdce,“ řekl, „Velké Srdce, nenaříkej.“
Ale ona jen prudčeji naříkala, když slyšela jeho slova a on byl zmaten, nevěda, co má dělat. Po chvilce se přiblížil a otočil rámě kolem jejího; nezdráhala se, i strhl jí plášť s tváře. „Řekni mi,“ řekl, „proč naříkáš?“
„Poněvadž jsem tak samotna.“
