STROMY
„Každý strom se musí rozhodnouti, chce-li žíti v půvabném lese a dobytí se k vrcholu, kde je slunce, nebo vzdáti se boje a spokojiti se se stínem — nebo opustiti rozkošnou zemi prsti a vody a býti spokojen s pustými a suchopárnými planinami, jež nejsou lákavé. Tulipánovník je z těch, co věří, že je dosti místa nahoře a vzpínajícím svým kmenem jest z nejvznešenějších stromů listnatých. Magnolie je ze stinných tvorů. A škumpa a dub cesmínolistý jsou z těch, co se vzdaly boje a jsou spokojeny s místy, po kterých jiní nebaží.“
„Malý červený javor vyrostl snad daleko odtud v čele odlehlého údolí, míli od nejbližší cesty, nepozorován. Věrně tu vykonával všecky své povinnosti javoru v zimě, v létě, nezanedbával nic ve svém hospodářství, nýbrž dodával své bytosti, co se na javor sluší, vytrvalým růstem po tak mnoho měsíců, i jest na zimu vždy mnohem blíže nebi, než byl na jaře. Svědomitě hospodařil se svou šťávou a skýtal přístřeší stěhovavému ptáku, už dávno dal uzráti svým semenům a svěřil je větrům. Má zásluhy o javorstvo. Jeho listy se čas od času ptaly šeptem: „Kdy zrudneme?“, a nyní v měsíci září, měsíci cestování, když lidé pospíchají k pobřeží mořskému nebo do hor neb k jezerům, tento skromný javor, ani o palec se dosud nehnuv, cestuje svým věhlasem — vztyčuje svou šarlatovou vlajku na této stráni, jež ukazuje, že je hotov se svým letním dílem přede všemi ostatními stromy, a vzdal se závodění. V jedenáctou hodinu roční tento strom, kterého žádná sebe podrobnější prohlídka nemohla vypátrati zde, když byl nejpilnější, se takto konečně projeví barvou své zralosti, svým pouhým zarděním, bezstarostnému a vzdálenému poutníku a odvádí jeho myšlenky od prašné cesty do svěžích samot, kde přebývá. Stkví se daleko široko vší javorovou ctností a nádherou — Acer rubrum. Můžeme nyní čísti jasně jeho název neboli rubriku. Jeho ctnosti, ne jeho hříchy, jsou jako šarlat.”
JAK VZNIKLI „WOODCRAFTERŠTÍ INDIÁNI“
Nyní bylo dvaačtyřicet nápadníků na tento úřad a každý měl nejpřesvědčivější důvody, proč jeho zvolení jest jedině možně. Hašteření rostlo ve rvačku, až jsem řekl: „Počkejte, můžeme to snadno jiným způsobem rozhodnouti. Který hoch zde přemůže všechny ostatní?”
„Ó, to by nebylo spravedlivé,” zvolala rozhořčeně část jich. „Hank Martin přemůže všechny. Jest starší a větší a silnější než každý z nás.”
„Nuže, jestliže Hank každého dovede spořádat, je to v pořádku. Ale snad některý chlapec zde si myslí, že nabije Hankovi.”
„Ano, já. A právě teď,” a povstal jiný silný hoch, jiný statný výrostek, avšak jiného ražení.
