Wyndygoul

Z thewoodcraft.org
Verze z 18. 9. 2021, 15:55, kterou vytvořil Keny (diskuse | příspěvky) (→‎Wyndygoul: Opravena chyba. V Norsku byli až v roce 1905)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Cestou do Yellowstonu v létě 1897 Setonovi začali svůj nomádský život. Po většinu roku cestovali a zimu trávili společenským životem v New Yorku.

Grace věřila v Setonův literární úspěch. První povídky[1] mu v magazínu Forest and Stream vyšly už před jejich seznámením, editorská pomoc ze strany Grace mu dodala dost sebevědomí, aby je zkusil vydat knižně a kromě malování se prosadil i jako spisovatel.

Soustředil tyto povídky do knížky, která dostala název Wild Animals I Have Known[2], a obrátil se na Scribnerovo nakladatelství. Aby získal důvěru nakladatele, zřeknul se honoráře z prvního vydání – což si díky finančnímu podpoře ze strany manželky mohl dovolit – ale zároveň si vymínil, že z každé další reedice dostane dvojnásobek.

Grace se kromě korektur na knize rovněž autorsky podílela. Byl to její nápad doprovázet obsah knihy, kromě celostránkových ilustrací také drobnými pérovkami při okraji stránek. Stejnou úpravy pak měly i další Setonovy knihy.

Kniha vyšla na podzim r. 1898. Aby podpořil prodej, uspořádal Seton přednáškové turné, při kterém knihu prodával a vystavoval i své kresby. První 2000 výtisků se vyprodalo během měsíce a z knihy se stal bestseller. Do vánoc 1898 následovaly další tři vydání[3]. A zájem o knihu neopadal. Právě naopak. Prezentace knihy spojená s přednáškami[4] měla ohromný úspěch. Opakované reedice přinášely další a další peníze. Seton ale nespoléhal na to, že o knihu bude stále zájem. Počítal s tím, že jednou se trh nasytí, proto vydělané peníze investoval. A štěstí stálo při něm.

V roce 1902, kdy jeho literární hvězda teprve stoupala na vrchol, se pochlubil svému příteli Hamlinu Garlandovi, že za uplynulé čtyři roky vydělal přes 200 tisíc dolarů[5]. To byla na tu dobu ohromná suma, která mu konečně zajistila vytouženou finanční nezávislost.


Vysněné panství

Nastal čas, aby uskutečnil další bod svého plánu – koupi vlastního panství. Podnikal výlety do okolí a hledal pozemek, který by splňoval jeho kritéria: „Potok, nějaké skalky, žádná malárie, žádní komáři, nízká cena a maximálně 45 minut cesty vlakem na Grand Central Station.“

Wild Acress

Takové místo nalezl nedaleko Greenwiche v oblasti, kterou místní nazývali „Wild Acress“. Vyhovovalo jeho podmínkám – až na ceny pozemků, které neustále stoupaly nahoru. Na přelomu 19. a 20. století se totiž stal Greenwich díky vlakovému spojení s New Yorkem žádanou lokalitou.

bible street 1900.jpg
bible street 1908.jpg

Oblast byla rozdělena mezi šest opuštěných farem. Seton pravděpodobně pozemek kupoval prostřednictvím realitní firmy, která jej postupně skupovala od původních majitelů. Podle mapy z r. 1900 totiž byla už většina pozemků sjednocena pod vlastníkem jménem Martell – což by mohl být jméno realitního makléře, kterému se květnu 1900 konečně podařilo pozemky o celkové výměře 100 akrů odkoupit.

Wyndygoul

wyndygoul 1903.jpg

Zhruba za rok se stěhovali do prozatimní budovy (viz zpráva z 18.10.1901)

A právě s tím je úzce spojeno založení prvního woodcrafterského kmene.

Kdo ví, zda jej k tomu nenakopla Grace, která byla náruživou organizátorkou. Již nějaký čas se zřejmě znovu pokoušeli o dítě a problém s místní omladinou ve Wyndygoulu[6], který Seton potřeboval vyřešit, byl jedinečnou příležitostí otestovat jak si Seton s mládeží poradí.

Celá akce byla svým způsobem experiment, u kterého ani sám Seton netušil, do jaké míry bude úspěšný.

Úspěch však překonal očekávání, a tak hned následující měsíc začal Seton na pokračování publikovat v časopise „Ladies Home Journal“[7], sérii návodných článků, které měly poskytnout vodítko k založení podobných skupin i jinde.

Také ohlas na tyto články byl mimořádný a do konce léta podle jeho organizačního modelu vzniklo několik dalších kmenů, které sdružovaly kolem dvou set chlapců.

Seton, povzbuzen tímto zájmem pokračoval psaním částečně autobiografického příběhu „Two Little Savages“, který vydal následující rok knižně. Experiment ve Wyndygoulu

Seton, ovlivněn soudobým názorem, že veškeré konání člověka je založeno na vrozených pudech, věděl ze zkušeností jiných, že samotný pobyt v přírodě spojený s tábořením sám o sobě nikoho nepřevychová, proto vymyslel motivační program založený na přirozené touze vyniknout. Ten kromě osvojení woodcrafterských znalostí a dovedností, umožnil dosáhnout uznání ve společenské hierarchii tlupy i průměrně zdatným jedincům, neboť odměna nebyla dostupná jen tomu nejlepšímu, ale každému, kdo zvládnul absolvovat úkol v rámci předem dohodnutých měřítek.

Při organizaci tlupy využil přirozené autority jedinců. Vsadil na to, že vložená důvěra v nich vyvolá pocit zodpovědnosti a sami dohlédnou na dodržování daných pravidel. V tom byl klíčový rozdíl oproti jiným formám organizace mládeže. U těch většinou hrál dospělý klíčovou roli vůdce. U woodcrafterského kmene měl mít dospělý pouze roli nestraného soudce a rádce, kdežto vůdce si měla zvolit mládež z vlastních řad[8].

Ačkoliv se nikdy, ve spojitosti se založením prvního kmene, Seton o Grace nikdy nezmínil, uvedl jeden z těchto prvních woodcrafterů kmene Sinawa – Leonard S. Clark při rozhovoru v 70 tých letech, že by nebylo fér, přiřknout veškerou slávu pouze jemu, neboť i jeho paní, obdivuhodná a báječná žena, byla během jejich táboření vždy poblíž[9].


  1. Novum jeho povídek bylo, že nešlo o pouhé bajky o zvířatech, ale skutečné příběhy zvířat, založené na důkladném pozorování jejího chování a čtení stop.
  2. Wild Animals I Have Known. New York: Scribner, 1898. http://www.archive.org/details/wildanimalsihave00seto
  3. Podle dohody s vydavatelem, představoval Setonův honorář zhruba ~25% z prodejní ceny. Pokud se jeden výtisk prodával za dolar, pak to znamená, že jen do konce roku Seton inkasoval přinejmenším 1500 dolarů. Z knihy se stal bestseller na několik let (viz Cesta životem a přírodou, 1977, str. 324).
  4. Přednášky nebyly zdarma. Vstupné se pohybovalo od 1.50$ za nejlukrativnější místa v popředí ke 25 centům za stání v nejzazším koutě. Pro děti bylo vstupné poloviční.
  5. Po přepočtu hodnoty dolaru před 1. světovou válkou na současnou hodnotu to vychází na 200 miliónů Kč.
  6. Tím, že Seton svůj pozemek oplotil, popudil proti sobě místní omladinu, která tuto dlouho opuštěnou oblast považovala za svou a tak mu začala dělat naschvály. Nejprve se pokusil chlapcům domluvit, ale vysmáli se mu. Sousedé Setonovi doporučovali, aby proti nim tvrdě zakročil, ale on měl jiný plán. V březnu 1902 navštívil místní školu, a pozval všechny chlapce starší 12 let k sobě na víkend.
  7. Vzhledem k tomu, že šlo o časopis určený především ženám v domácnosti, lze se domnívat, že to byl nápad Grace.
  8. To však platilo pouze pro kmen
  9. Setonovy zápisky v jeho deníku, které se týkaly osobního života byly vůbec strohé Například záznam o jejich svatbě odbyl jedním řádkem. Zbytek stránky zabírá seznam ptactva, které ten den pozoroval.

Konflikt se sousedem

Jak je vidět na mapě z r. 1908, Setonův pozemek tvořila severní a jižní část – severní větší část vlastnila Grace a menší jižní, o rozloze 20 akrů patřila Setonovi. Prakticky to bylo jedno, zmiňuje se tom novinová zpráva z The New York Times, která vyšla 16. září 1903.

Tato zpráva informovala veřejnost o tom, že Setonův nový soused Joseph Christiano nechal zabásnout tyři Setonovy mládence – Laurence Chamberse, Johna Hansena, Josepha Longa a Jacoba Longa za to, že posunuli mezník, který ohraničoval jeho pozemek o deset stop.

V právu byl nepochybně Seton, protože kupoval Wyndygoul v době kdy sousední pozemek neměl žádného vlastníka – stejně jako pozemek za Bible Street, který koupil Christiano později (jako vlastník je uveden na mapě z roku 1908). Šlo tedy nejspíš o zalesněné pozemky, které patřily obci a neměly přesně vymezenou hranici.

Kdo byl Joseph Christiano?

Joseph Christiano, který nechal v září 1903 nechal zabásnout čtyři Setonovy mládence – Laurence Chamberse, Johna Hansena, Josepha Longa a Jacoba Longa na pasové fotografii z roku 1923 Joseph Christiano (⁕ 10. září 1865, Castelgrande, Itálie – † 1925 ~ 1930, Greenwich, Fairfield, Conn., USA) se narodil jako Giuseppe a do USA připlul z Itálie 10.9.1885 na lodi Naples. Zřejmě se rychle zorientoval. Pořídil si stavební firmu, specializovanou na stavební a výkopové práce. Zaměstnával početnou komunitu z řad italských migrantů a nelze vyloučit že byl i tak trochu mafián, který se nejpozději roku 1896 usídlil Greenwichi, kde byl 26.října onoho roku naturalizován. Ale nejenom to. Také se oženil. Jeho žena Marie byla rovněž migrantkou z Itálie. Byla o rok starší a přicestovala o dva roky dříve než on (1884). Vdávala se jako 36 letá[1] a téhož roku se jí narodil i syn Antonio. Po něm se narodila dcera Vincenza (1898), pak druhá dcera Joanna (1900), dva roky po ní syn Joseph Christiano junior (1902) a nakonec roku 1905 třetí dcera.

Joseph Christiano nebydlel v Setonově bezprostředním sousedství, ale na La grande Avenue v Greenwichi – původně na čísle 17 a v jeho těsné blízkosti (na číslech 16, 18 a 20) žila komunita jeho italských dělníků. 20. ledna 1897 se v domácnosti jednoho z nich stala událost, která se odrazila i v místním tisku. Antonio Angelo, Christianiho zaměstnanec, chtěl v kuchyni u kamen nechat povolit zmrzlou dynamitovou patronu(!) a jeho desetiletý syn ji v nestřežené chvíli vrazil do kamen. Následný výbuch zabil nejenom chlapce, ale i otce, matku a Giuseppe Ninoliho, který rovněž v tu dobu pobýval v domě[2].

Joseph Christiano 83 akrů zalesněné půdy hned vedle manželů Setonových zřejmě zakoupil roku 1903 od obce, kterou dojil prostřednictvím stavebních zakázek. Jako stavitel si velmi dobře uvědomoval potenciál zdejší lokality, takže je logické že chtěl vydělané dolary rozmnožit pozemkovou spekulací. Jenže uvedeným konflikten si popudil Setonovy chlapce v jejichž čele stál chlapec, který proslul jako největší sígr z okolí, takže vzápětí ten pozemek raději prodal a místo něj koupil ten pozemek za Bible Street. Odkoupil ho od něj Daniel Mahr, ve své době známý žokej, který stejně většinu času trávil v Anglii, takže si na jeho pozemku chlapci dál mohli dělat co chtěli a severovýchodní část lesnatého území koupil, nejspíš také kvůli spekulaci, finančník Frederik Gotthold[3]. Všechny tyto pozemky v roce 1913 vykoupil a scelil Maurice Werthaim. Podmínka, aby woodcrafteři směli dál tábořit na Wyndygoulu byla možná dohodnuta ještě dřív, než mu Seton svůj pozemek prodal. Každopádně s tím Werthaimovi asi neměli žádný problém, protože víme že se na Wyndygoulu tábořilo i v roce 1914.

Joseph Christiano se honil dál za dolary. 17. června 1915 dohnal svých 50 dělníků ke stávce, jelikož jim zaplatil míň než bylo domluveno.

Po válce, 23. června 1923 vyrazil na rok do Itálie, nejspíš aby se postaral o své rodiče. Vrátil se až 4. prosince 1925 a krátce na to asi zemřel, protože roku 1930 již byla jeho žena vdovou. A po smrti byl tou dobou i jeho nejstarší syn Antonio[4], který po sobě zanechal dva syny a dvě dcery.

Anya

V následujícím roce 1903 Grace otěhotněla a několik dní před svými narozeninami 23. ledna 1904 (32 let) porodila vytoužené dítě - dceru Ann[5]. Nedá se říct, že byl Seton zklamán, tím že se mu nenarodil syn. Nejspíš byl rád, že se vůbec potomka dočkali.

Soudní pře s otcem

23. března 1904 Grace zažalovala[6] svého otce proto, že jí odmítal vyplatit 10 tis. dolarů, jak přislíbil při rozvodu její matce. Evidentně šlo o rozdíl v tom, jak si který z rodičů onu dohodu vyložil.

Grace vycházela z toho, co jí tvrdila její matka, ale otec se bránil tím, že dohoda s exmanželkou byla z jeho strany čistě projevem dobré vůle a z hlediska zákona už není vůči Grace ničím povinován. Apanáž ve výši 8 procent z uvedené částky jí vyplácel po dobu 10 let. A peníze přestal posílat, až když jejímu manželovi vyšla kniha "Wild Animals I Have Known". Z jeho pohledu tím pádem byla dostatečně finančně zajištěná[7].

Podle Grace však měla přislíbená částka 10 tis. dolarů jednorázově zakončit proces vyplácení pravidelné apanáže. To, že Albert dál posílal peníze, si vysvětlovala tím, že ony přislíbené peníze za ni investoval a tudíž jde o její výnosy z této částky.

V r. 1899, když sháněli peníze na Wyndygoul navštívila svého otce v Kalifornii, aby jí ty investované peníze vyplatil. Ten ale zrovna v té době utrpěl značné finanční ztráty a svoje podnikání ukončil. Takže ji odbyl s tím, že už vůči ní žádné závazky nemá a víc nezaplatí ani cent.

S tím se ovšem Grace nechtěla smířit. Sháněli totiž s manželem v té době peníze na koupi pozemku, kde si chtěli postavit nový dům. Proto se obrátila na soud.

Proces se táhnul až do 29. června 1904 a nakonec od něj stejně odešla nepořízenou. Soudce záležitost uzavřel[8] s tím, že podle zákona státu Kalifornie rodič, který má dítě ve své péči se zároveň zavázal k tomu, že náklady spojené s jeho výchovou bude financovat ze svých zdrojů. Takže to co platil Albert byl jenom a pouze projev jeho dobré vůle. Navíc šlo o ústní dohodu mezi rodiči která není nijak závazná, takže Grace jako dítě nemá nárok vůbec na nic.

I když to pro ni byla hořká pilulka, musela ji spolknout. Nicméně Albert Gallatin v říjnu následujího roku 1905, při večeři v rodinném kruhu, ve svých nedožitých 70 letech, zemřel na infarkt[9]. Takže nejspíš také něco zdědila.

Setonova kolie

Seton na Wyndygoulu měl psa – kolii. Ta v pondělí 15. května 1905, znenadání zaútočila na čtrnáctiletého Bartletta McCumba – syna místního strážníka a kováře Josepha McCumba. Bartlett byl členem kmene Sinawoy, a zrovna s dalšími jedenácti chlapci z kmene na břehu jezírka sbírali nějaké květiny. Pes mu zaútočil na hrdlo, s jasným úmyslem chlapce zabít. Nejspíš by se mu to i povedlo, nebýt duchapřítomnosti dospělého průvodce, který psa přetáhnul klackem.

Po incidentu Seton svoji kolii okamžitě uvázal, ale v sobotu 20. května, když za ním byla matka pokousaného chlapce s jeho mladším bratrem, desetiletým Johnem, pes překousal provaz a pokousal i jeho.

Podle Setona si to chlapci zavinili sami tím, že psa v minulosti, navzdory varování, neustále dráždili. Kolie pak čekala na svou pomstu až do onoho 15. května. Po tomto incidentu, o kterém informoval The Crantom Republican v pátek 26. května 1905, musel Seton psa utratit. Příčinu incidentu popsal v červnovém čísle časopisu Shields' Magazine[10].

Stíny nad Wyndyhoulem

10. listopadu 1906 dorazila do Wyndygoulu poštovní zásilka, která Grace notně pokazila náladu.

Obsahovala rozhodnutí a mapové podklady k plánované odbočce[11] z hlavní železniční trati z New Yorku do Greenwiche, přes New Haven do Hartfordu. Původní trasa, v době kdy Seton odjížděl na své přednáškové turné do Anglie, měla vést jinudy. Ovšem doručené podklady obsahovaly něco jiného.

Nová elektrifikovaná, šestikolejná trať měla vést jejich pozemkem, přímo přes indiánské tábořiště a jejich jezírko a zhruba ve vzdálenosti 200 stop míjet jejich dům.

Grace se obrátila o pomoc na právní kancelář Samuela Untermyera a A.L. Shipmana z Hartfordu a uvažovala o tom, že urychleně odpluje do Evropy za manželem, aby mohli celou záležitost probrat spolu.

Nakonec se osobně dostavila do kanceláře Consolidated Railroad aby tomuto plánu zabránila[12]. Operovala přitom s tím, že do pozemku investovali tisíce dolarů a výstabou trati by tím došlo k ohrožení jejich budoucího podnikání – pořádání příměstských táborů pro mládež z New Yorku.

Vzhledem k tomu, že tato trať dodnes neexistuje, byla její mise úspěšná.

Několik let let panovala manželská idyla, přesto, že Grace nebyla normální žena v domácnosti. Oba se angažovali se společensky a Seton trávil hodně času cestováním spojeným přednáškami, na kterých propagoval své knihy a svou výchovnou metodu[13]. O malou Ann se tak staraly především guvernantky.


  1. Vzhledem k věku je dost dobře možné, že se vdávala podruhé jako vdova, jelikož při sčítání roku 1900 uvedla že již má za sebou 6 porodů, přitom měla naživu pouze 2 děti.
  2. Ovšem to nebyl jediný incident spojený se jménem Joseph Christiano. Roku 16. srpna 1909 v jeho lomu, údajně při vrtání do skály, odlétla žhavá jiskra od vrtáku rovnou do opodál stojící skleněné láhve s připraveným střelným prachem. Následná exploze poranila tři dělníky, přičemž jednoho z nich, (Josepha Lavolise), natolik že musel být hospitalizován ve špitále.
  3. Zajímavost: Jméno Frederick Gotthold bylo také nejspíš literárním pseudonymem německého přistěhovalce, amerického historika Fredericka G. Heymana, který se věnoval především historii střední Evropy – Polska a Československa (narozen r. 1900 v Berlíně)
  4. Antonio žil s rodinou v podnájmu u svého otce na čísle 15 a jeho otec Joseph na čísle 21 – na stejné ulici jako roku 1900.
  5. „Woman's_who's_who_of_America“ pro rok 1914-1915 http://en.wikisource.org/wiki/Page:Woman's_who's_who_of_America,_1914-15.djvu/718
  6. Zprávu přinesl New York Tribune 24.3.1904
  7. O tom, že se nemýlil svědčí kniha Hamlina Garlanda, kterému se prý Seton někdy v roce 1901 pochlubil, že za poslední čtyři roky vydělal 200 tisíc dolarů – což by v současné době odpovídalo zhruba částce 80 milionů korun.
  8. Konečný verdikt byl vynesen 29. června 1904. Zprávu o tom přinesl 30.6.1904 The San Francisco Call. V článku byla uvedena i tehdejší korespondenční adresa Grace – 80 West 40th Street, New York
  9. Zprávu o tom přinesl San Francisco Call, Vol. 98, No. 137, z 15. října 1905, na straně 33
  10. Shields' Magazin, No.4 June 1905 p.134
  11. Trať se měla jmenovat the Greenwich and Danbury line a měla spojovat hlavní trať, vedoucí přes Greenwich, přes Ridgefield a Danbury dále do Berkshire. Jedna trať, postavená r. 1867, ale už tehdy do Ridgefieldu vedla.
  12. The Wichita Daily Eagle 21.11.1906 str. 4; Článek uvádí, že celková rozloha pozemku tehdy činila 150 akrů, z toho 12 akrů byla plocha se 17 umělými ostrůvky. Woodcraft Indians měli tou dobou 15 tisíc členů a Stading Rock, široký skalnatý břeh zhruba ve výši 5 stop nad hladinou jezera byl místem jejich letních táborů.
  13. Kmeny, které vznikaly na základě těchto přednášek nebyly součástí žádné oficiální organizace, proto si jejich členové říkali „Setons Indians“, přestože Seton sám ve Svitku z r.1907 upřednostňuje označení „Woodcraft Indians“. Členové woodcrafterských skupin, vznikajících po roce 1910 v řadách skautské organizace si říkali „Indian Scouts“. Všichni woodcrafteři shodně považovali za nejvyšší autoritu Setona. Je zajímavostí, že v „The Book of Woodcraft“, vydané r.1912 je Seton titulován jako „Head Chief of the Indian Scouts and of the Setons Indians“, zatím co v reprintu z téhož roku je titul upraven na „Head Chief of the Woodcraft Indians“.

Woodcraft Indians

Jednoduchá organizační pravidla, která fungovala v rámci kmene však nestačila k organizaci kmenů, roztroušených po celé zemi. Seton neměl čas na to aby se věnoval jednotlivým kmenům, a tak shrnul vydané články, do tenkého instruktážního spisku s názvem „The Birch Bark Roll“. Ten potom při jednotlivých reedicích pouze měnil a doplňoval.

Epigoni na sebe nenechali dlouho čekat. Mezi nimi i Dan Beard. Ten upadl po r.1899 v nemilost díky ilustracím novely Marka Twaina „A Connecticut Yankee in King Arthur's Court“[1]. V r.1905 mu učinil nabídku William E. Annis, nový majitel a vydavatel časopisu „Recreation“, aby v něm - podobně jako Seton o několik let dříve - vydal sérii článků zaměřených na mládež. Beard tedy začal od června 1905 vést rubriku s názvem „The Sons of Daniel Boone“. Cílem bylo založit organizaci, která měla dát mládeži jako vzor budovatelského pionýra Daniela Boona, místo záhalčivého rudocha.

Beard ale nepřekročil svůj stín a kniha „The Boy Pioneers:Sons of Daniel Boone“ ( vydaná o čtyři roky později r.1909) je pouhou adorací této postavy americké historie a zcela postrádá jakýkoliv konkurenceschopný motivační model.

I jiné organizace, se ve větší či menší míře nechaly inspirovat Setonovým organizačním modelem. Edgar Munroe Robinson, jehož rodina se rovněž úzce stýkala se Setonovými, organizoval v rámci YMCA tábory, na kterých měl Seton příležitost seznamovat mladou křesťanskou mládež s woodcrafterským programem.

Wyndygoul 1910.jpg

Luther Halsey Gulick, jeden z pracovníků YMCA, který měl se svou manželkou Charlotou tři dcery v létě 1909 založili dívčí organizaci Camp Fire Girls[2], která do značné míry přejala Setonův organizační model. Podle Grace, která zaštítila tuto organizaci Setonovým jménem, se otrocky drželi Svitku. Dokonce víc, než by vůbec kdy Setona napadlo. Nakonec to byla jediná organizace, která téměř beze zbytku přejala jeho původní organizační model.

Roku 1910 začal Edgar M. Robinson organizovat Boys Scouts of America. Ke spolupráci přizval Setona a spolu pak oslovili všechny lidi o kterých věděli, že založili nějaké své vlastní organizace pro mládež, aby rovněž vstoupili do BSA. Mezi nimi vydavatele Williama Randolpha Hearsta.

V r.1910 se řada z nich sloučila v Boy Scouts of America a Seton byl ustaven náčelníkem. Ten byl bezpochyby nadšen možností rozvíjet woodcrafterský program v rámci tak velké organizace, proto deváté vydání Svitku z r. 1910 vydal jako součást organizační příručky Boy Scouts of America.

Těžko říct, kdo Setona upozornil na to, že oba organizační modely jsou v přímém protikladu. Ve skautingu byla samospráva organizačních jednotek byla zcela odsunuta do pozadí a organizační model připomínal spíš armádu.

Setonovo nadšení pro skauting začalo rychle chladnout a další Svitek vyšel v původní podobě.

V r. 1912 se Setonovi rozhodli vycestovat na dva roky do Anglie. Seton pravděpodobně doufal, že svou přítomností zvrátí dominantní roli Baden-Powella ve skautském hnutí a také chtěl připravit půdu pro vydání Svitku v Anglii. Pro Grace to byla příležitost utužit kontakty s anglickými sufražetkami[3].

Po špatné zkušenosti s pronájmem předchozího domu se rozhodli Wyndygoul prodat.

Po návratu chtěl Seton koupit pozemky na jiném, odlehlejším místě. Oblast kolem Windygoulu se stala na jeho vkus příliš rušnou, tím jak koně nahradily hlučné automobily a Greenwich se stal New Yorkským předměstím.

Cena byla na tu dobu vysoká[4] a řadu zájemců odradila, ale po nějaké době se Wyndygoul a přilehlé pozemky podařilo prodat Maurice Werthaimovi za 250 tisíc dolarů[5].

Filmová kulisa pro D. W. Griffitha roku 1908

Prodáno za 250 tis. dolarů

V r. 1912 od něj Wyndygoul odkoupil bankéř Maurice Wertheim (16.2.1886 New York – 27.5. 1950 Cos Cob, Connecticut), který ho pak využíval jako letní sídlo. Podle všeho souhlasil s tím, aby místní woodcrafteři nadále využívali jeho pozemky k táboření. Nedá se tedy s určitostí říct, kdy se na Wyndygoulu tábořilo naposled[6]. Novým sídlem Setonových se stal De Winton.

Wyndygoul 22.11.2014.png
Wyndygoul 18.8.2015.jpg
Wyndygoul plaketa.png

Rozšíření pozemků a přestavba

Jak dokládá letopočet nad vchodem do sklípku(?), v roce 1917 proběhla na Wyndygoulu přestavba. Maurice Werthaim také přikoupil další pozemky v blízkém okolí. Pozemek, který dnes nese název Pomarance Park tedy není identický s původním Setonovým pozemkem.

Rezoluce z Cos Cob

Maurice Werthaim byl v letech 1941–1943 prezidentem Amerického židovského výboru[7] a 7. června 1942 v bývalém Setonově domě zprotředkoval ve svém domě setkání představitelů AJC se zástupci Sionistického hnutí[8][9]. Výsledkem byla rezoluce, která obhajovala právo na neomezenou migraci židů do Palestiny, aby mohla být následně židovskou majoritou transformována na autonomní společenství. [10]. Účastníky schůzky ale nebyli všichni zástupci AJC. Vliv odpůrců sionismu byl nakonec tak silný, že se v důsledku toho Maurice Werthaim vzdal funkce prezidenta AJC[11]. Až po válce, kdy vyšel najevo rozsah holokaustu změnili i tito zástupci AJC svůj názor a nakonec podpořili úsilí, které pak vedlo ke vzniku státu Izrael. Ke změně názoru je přiměly i problémy židů co přežili holokaust při jejich návratu do svých původních domovů, kdy se mnohdy marně snažili dosáhnout navrácení ukradeného majetku.

Pomerance park

Maurice Werthaim využíval toto místo jako letní sídlo až do své smrti v r. 1950. Po jeho smrti byl pozemek rozdělen na dvě části.

Z východní části, kterou získala jeho starší dcera Josephine Pomerance (1910 – 1980), vznikl pozdeji tzv. Pomerance park. A západní část, kterou zdědila mladší dcera Barbara Tuchman (1912 – 1989), zůstala v soukromém vlastnictní až do r. 2000, kdy její zbytek odkoupilo město Greenwich s cílem rozšířit stávající Pomarance park.


  1. Satirický sci-fi román „Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše“ (tématem podobný Výletu pana Broučka Svatopluka Čecha). Ilustrace karikovaly mnohé známé osobnosti té doby, jako byl např. Jay Gould, které si je vzaly příliš osobně.
  2. Seton zřejmě původně vůbec nepočítal s tím, že by se mu narodilo děvče, takže jeho program byl zaměřen pouze na chlapce. Až poté, co se jim a jejich známým(Garlandovi, Robinsonovi) narodily pouze dcery, začal být woodcrafterský program zhruba od r. 1908 neoficiálně koedukovaný. K oficiálnímu založení mělo dojít 17. března 1910 http://www.jiffynotes.com/a_study_guides/book_notes/adec_0001_0002_0/adec_0001_0002_0_00504.html
  3. Zajímavost: Během jejího pobytu v Anglii došlo vyvrcholila k sebevražedné akci militatní sufražetky Emily Davidson, která se vrhla 4. června 1913 během Epsomského Derby pod kopyta koně, který běžel za královskou stáj.
  4. Cena okolních pozemků se v té době pohybovala průměrně ve výši 1000$ za akr, takže Seton svůj pozemek, který měl 120 akrů nabízel prakticky za dvojnásobek (The New York Times, 17 Nov 1912, Sun, Page 94)
  5. Setonovi odcestovali do Evropy již v březnu. Prodej nemovitosti za ně zajišťoval Stewart C. Schenck a k podpisu smlouvy došlo na počátku listopadu 1912 (The New York Times, 14. Nov 1912, Thu, Page 1 ).
    R. 1931 původní Setonův dům vyhořel. Dnes jsou pozemky rozděleny mezi několik vlastníků a město Greenwich usiluje o jejich odkoupení. R. Xxx odkoupilo od Werthaimových vnuček Lucy Tuchman Eisenberg a Jessicy Tuchman Mathews 31 akrů. Dalších 12,5 akrů vlastní Alma Tuchman další Werthaimova vnučka. (jejich matkou byla Werthaimova dcera Barbara Tuchman, která vlastnila celkem 43 akrů). Zbylá část je ve vlastnictví dědiců Ralpha Pomerance který si vzal další Werthaimovu dceru Josephine Alma Wertheim (vyženil 75 akrů).
  6. V říjnu 1914, kdy se uskutečnila návštěva dívek z Camp Fire Girls na Setonově novém tábořišti u Little Peequo nedaleko De Wintonu, tábořila na starém kempu u Wyndygoulu skupina šesti skautů z Greenwiche – byl mezi nimi i Frederick Hoisington jr., takže nejspíš šlo o jeho kmen. Zmínila se o tom Elizabeth Hoisington ve své knize dekretů.
  7. Americký židovský výbor – American Jewish Committee AJC (AJC), byl ustaven 11.11.1906 v hotelu Savoy, v New Yorku, jako reakce židovské komunity v USA na židovské pogromy v Rusku. S cílem "bránit porušování občanských a náboženských práv Židů a zmírnit následky jejich pronásledování". Jde o velice vlivnou organizaci, protože sdružuje ty nejbohatší židy z USA.
  8. Sionisté usilovali o návrat židů z diaspory do Palestiny a vytvoření vlastního státu Izrael. Tento plán ale nelákal již etablované Židy, pro které to znamenalo ztrátu konexí a tím pádem i potenciální ohrožení jejich mocenského vlivu v USA.
  9. Této schůzky se zúčastnil i budoucí předseda Izraelské vlády David Ben Gurion (16.10.1886 Płońsk – 1.12.1973 Tel Aviv) který byl tehdy předsedou Židovské agentury, kterou Britové považovali za oficiální zastoupení židovské komunity v Palestině.
  10. …unrestricted Jewish immigration to Palestine which a Jewish majority may organize into an autonomous commonwealth.
  11. Funkční období prezidenta AJC je tříleté a bývá svěřo váno těm nejvýznamnější židovským osobnostem z USA.

Demolice

V r. 2000 již téměř nic nepřipomínalo podobu původního Setonova domu. Ten totiž někdy kolem r. 1964 vyhořel. Zmizelo celé křídlo přistavěné do r. 1908 a z původní části, postavené r. 1902 se zachovalo pouze přízemí a část prvního patra. Torzo budovy bylo sice uvedeno do obyvatelného stavu, ale výsledek měl už jen minimální estetickou hodnotu.

Došlo také k dalšímu dělení pozemku. V jeho jižní části byl postaven nový dům a tak původní brána, s domem správce a částí bývalé příjezdové cesta je dnes součástí pozemku, který je stále v soukromém vlastnictví.

Po odkoupení severní části pozemku, s jezerem a torzem původního Setonova domu, nemělo město Greenwich dostatek financí jeho rekonstrukci. Proto po vystěhování původních obyvatel r. 2001 zůstala budova opuštěná. V zimě r. 2002 místní vandalové zjistili, že objekt není hlídaný a od února začala jeho devastace. V roce 2005 se tomu město neúspěšně pokusilo zabránit zamezením možnosti vstupu, ale marně.

V roce 2014 město Greenwich torzo budovy nechalo zbourat a zbytky původního zdiva z r. 1902 byly pietně upraveny a osazeny pamětní deskou, která informovala návštěvníky o historii tohoto místa. Tato pamětní deska však byla zhruba po roce sejmuta, protože rodina (Barbory Tuchman?[1]) nesouhlasila s uvedeným textem.


  1. Bohužel nebylo blíže specifikována která.

Odkazy