Pokračování textu ze strany 65
Byl farářem na několika sborech United Church of Christ a Congregational Church – nyní je v důchodě, ale ještě vypomáhá návštěvami starých a nemocných. Také “náš” někdejší sdruženec – Jarka Tatter. Teologii studovali Olinka i Jarka spolu, v Dubugue. Jsme daleko, a přece sobě blízko. Těší to.
Ale Hradec Králové měl mít pro mne ještě jiný význam. Měl jsem tam kamaráda Roberta a spolu jsme založili woodcrafterský kmen “Mohykan” a tak – nevědomky – pokračovali ve stopách Bukovanského a Langerových.
Ovšem Robert, to nebyl kamarád “jen tak”. Robert byl žid. Žid – židovství – to je téma bez konce. Od té doby jsem “v zajetí” tohoto tématu, i když vím, že v tom už nepokročím. Mělo to svůj úvod – své pozadí. Náš pan farář (Dr. Štěpán Šoltész) měl tehdy své starozákonní období, kázal většinou na SZ texty, a ve sdružení jsme s chutí a elánem zpívali žalmy. O židech mluvil s největším respektem – to je lid, který Bůh podivuhodným způsobem vyvolil, a podivuhodným způsoben vede dějinami. Po létech, když byl farářem v Praze – u Klimenta, byl šťastný, když přišli židovští rodiče, a přihlásili své tmavooké děvčátko k němu na vyučování náboženství. Věnoval se mu s takovou láskou, že vznikl trvalý vztah. Z děvčátka se stala významná česká vědátorka a posílala starému, nemocnému faráři pozdravy ze svých četných zahraničních cest. “Vidíte, opět mi píše!” ukazoval mi její pohlednice a dopisy, když jsem jej navštěvoval při příležitostných cestách do Prahy. Ale – to bylo po létech.
Dnes marně vzpomínám, jak se stalo, že jsme se s Robertem stali kamarádi. Ale – stali jsme se, a půjčil jsem mu “Svitek březové kůry” (B. Kočí, 1925). Robert býval každý den na chvilku u nás – a já u nich. Tak jsem poznával židovské prostředí. Když Robert obcházel židovské rodiny a “prodával šekely” (vybíral příspěvky do sionistické organisace), chodil jsem s ním. U Robertových rodičů se mluvilo německy, ale když jsem tam byl, tak česky. Robertův tatínek vyrostl v českém prostředí a rodina se snažila “lidsky asimilovat” – odtud i jeho jméno Stanislav. Česky mluvil dobře. Robertova maminka vyrostla v německém prostředí – v Ústí nad Labem – a češtinu roztomile lámala. Robert měl sestřičku Zuzanku. Způsobné děvčátko, které hrálo pěkně na klavír, zatím co Robert do něho břinkal, když hrál šlágry V+W.
Někdy šel Robert se mnou do kostela, – rodiče asi nadšeni nebyli – poslechnout si pana faráře Šoltésze, a někdy šel se mnou do sdružení mládeže, kde se mu také líbilo. Jednou, aniž by mi co řekl, zašel k panu faráři k dlouhému rozhovoru. Přinesl si od něho … ..text pokračuje
