Ohníček si s tebou hraje
na schovávanou. Pozoruješ to? Vyprávím, povídám, takový “upovídané stařéček” a ohníček dělá, že usnul. I o Tebe se chvílemi pokouší spánek, když Ti vyprávím něco nezajímavého, co bych si měl nechat pro sebe. A najednou – větřík zavane, a hasnoucí ohníček znovu zaplane několika plaménky. To je jeho hra. Dobře ví, že nás má v moci. Ohníček – oheň a člověk. Tajemný vztah, který nevyjádříme. Jen tušíme. Usedni k ohni, dívej se do plamenů. Bylo-li v Tobě něco negativního, hněvivého, záporného – umlká to, mizí to. Kdysi mi bratr profesor Karel Langer napsal, že nepamatuje u ohně jedinou diskusi na ideové téma. Nebyla. Oheň očišťuje – sjednocuje. Nevím, jak to dělá, ale umí to. Umělec. V “Duchu lesů“ str. 24–25 mluví E. Th. Seton krásně o ohni a jeho významu. Oheň je středem woodcraftu, středem junáctví. Oheň jest a byl vždy symbolem Velkého Ducha, ať se s ním setkáváme v oltářním ohni patriarchů, vestálských ohních Řecka a Říma, hořícím keři Mojžíšově, svatém ohni Peršanů, nebo oltářních svících našich dnů.
Víš, že oheň používali – a dosud používají – mystikové k vyjádření toho nejvyššího, co může duše prožít v objetí Milého. Dívej se do plamenů. Ještě rozlišuješ plamen a hořící dřevo – později tušíš v plamenech obrysy dřeva – aby nakonec vše splynulo v jeden žár. Tak, říkají, se děje duši, byla-li povznesena k nejvyššímu stupni. Ale to jsou skutečnosti nad naše představy.
Jak víš, byl jsem “kluk křtěný Vltavou” a nad naším územím ční kostel sv. Matěje, založený roku 971 na místě, kde byl konán kult v době praslovanské, či pra-české. Víme málo o tom, co se tam konkrétně dělo, ale představoval jsem si, jak tam hořel oheň a k němu přicházeli lidé z naších údolí, aby přinášeli oběti, aby se zasvěcovali. Později tam chodili dál, jak byli zvyklí, a konali službu Nejvyššímu křesťanským způsobem. Ptal jsem se: je možné, aby něco z dávných, pradávných dob přetrvalo do přítomnosti? Je nějaká kontinuita – doložitelná? Jsem přesvědčený, že ano. V našem šáreckém – lysolejáckém – a podbabáckém případě.
