Kategorie:Bratrstvo Bílého Bobra (Bratislava)

Šestileté období Slovenské republiky během války patří mezi nejkontroverznější období slovenských dějin. Nás však bude zajímat především otázka, jak si zde v té době vedlo hnutí woodcraftu.

Již v předchozích kapitolách jsme naznačili, že činnost některých předválečných členů LČSW byla zaměřena na ilegální odboj (Viliam Valovič - Manoki, Matúš Hronec), nicméně převažovala zde snaha neprotivit se režimu a přežít válku. Mnozí woodcrafteři byli nuceni vstoupit do slovenské armády a bojovat po boku Němců na východní frontě (Arpád Jávor - Sagaweesi, Pavol Marcely), tudíž pro ustanovení slovenské ligy lesní moudrosti nebyla v té době zřejmě žádná vhodná osoba. Není to však tak, že by zde nebyly žádné možnosti – podobně jako v Protektorátu Čechy a Morava, i zde bylo možné se registrovat jako sportovní klub či tělovýchovný kroužek. Sportovní hnutí na Slovensku působilo po celé období války relativně neomezeně. O samostatnou činnost se nepříliš úspěšně pokoušel jeden z rodů zvolenského kmene Ranné svitanie – Nisaki, jehož členy byli Kazik, Quonab, Muwin, Ko a Jáno.

Je určitou ironií, že o nejvýraznější woodcrafterskou činnost na Slovensku za války se zasloužila parta českých gymnazistů v Bratislavě, která o předválečné organizaci LČSW zpočátku ani nevěděla. Jiří Pacl - Bílý Orel a Dimitrij Nikolajev - Rychlý Šíp založili 4. října 1942 Bratrstvo Bílého Bobra jako junáckou družinu, inspirováni knihou Hoši od Bobří řeky Jaroslava Foglara - Jestřába. V kronice se můžeme dočíst: Rozhodli jsme se, že v našem klubu budeme žít vespolek bratrským junáckým životem a budeme se vzdělávat v lesní moudrosti. Chceme napnout všechny své síly ku spění k vyšším ideálům charakteru a mužnosti. Chceme se stát takovými hochy, jakým byl Roy.

Dále se v kronice píše, že spolek používá pozdrav „S námi Manitou!“ a totemem je soška indiána Velkého Išimaka (opět inspirace knihou Jaroslava Foglara, tentokráte Chatou v Jezerní kotlině).

Během krátké doby se Bratrstvo rozšířilo o Jožku Pauhofa a Milana Pakána - Rysa. V dubnu 1943 měli chlapci slavnostní oheň, kde se stali indiánským kmenem. Bojovníci kmene pořádali tradičně Slavnost Červeného nebe, o které se také dočetli v Jestřábově knize. Posledními třemi přijatými bojovníky kmene se stali Slávek Ostrčil - Šedý Vlk, Zdeněk Lejdar - Mauglí a Jindra Merganc - Rychlonohý Lišák.^[1]

Na činnost Bratrstva Bílého Bobra vzpomíná po padesáti letech Jiří Pacl: Zakládajícími členy byli mladí lidé ve věku 13–16 let, a ti už patřili k druhé generaci woodcrafterů, která teprve v době války procházela obdobím sdružování a realizace toho, co jí nabízela dobrodružná četba. Se skautingem a woodcraftem jsme se seznamovali nepřímo, četbou knih získaných v antikvariátech a v soukromých knihovnách. Vyrůstali jsme v západní, okrajové čtvrti Bratislavy, odkud to bylo „jen kousek“ nejen do lesů a k rybníkům Malých Karpat (se 100 km dlouhým hřebenem a stovkou bočních údolí), ale i k Dunaji s jeho romantickým lužními lesy, protkanými soustavou četných říčních ramen. Hlavním impulsem realizace bylo to, co jsme četli v knihách Jaroslava Foglara, zejména nás oslovili jeho “Hoši od Bobří řeky”. Nejdříve jsme byli tři kamarádi, gymnaziální spolužáci, bydlící ve stejné ulici. Založili jsme si Bratrstvo Bílého Bobra a „lovili bobříky“. Postupně jsme obohacovali svojí činnost dalšími skautskými a woodcrafterskými prvky, tak jak jsme se to dočetli v předválečných knihách – tedy poznáváním přírody, putovním tábořením, turistikou na lyžích i kajacích. Ovšem, nebyly nám cizí i mravní ideály, prezentované zakladateli mládežnických hnutí a s přibývajícími roky i další četbou knih doporučovaných tehdejším “Svitkem březové kůry”. Do konce války jsme už měli pohromadě všechna česká vydání knih E. T. Setona, M. Seiferta a též všechny ročníky woodcrafterského časopisu Vatra.

Naše činnost měla hned od začátků jasný časový rámec, tedy: jedenkrát týdně schůzka s připraveným programem, dále sportovní činnost v některém z oddílů (plavectví, vodáctví, klub turistů, gymnastika, odbíjená – to podle individuální volby) a pravidelné nedělní celodenní výlety či putovní táboření. Postupně jsme získávali další zájemce o naši činnost a to nejen v místě našeho bydliště, ale i mezi spolužáky ve škole. Ty jsme podchytili i vydáváním ručně psaného měsíčníku „Zálesák“, půjčovaného systémem „z ruky do ruky“ a to pouze mezi těmi, o kterých jsme měli jistotu, že u nich časopis nevzbudí pozornost nepovolaných. Tak jsme naše bratrstvo rozšířili do roku 1945 na sedm přátel a stejný počet sympatizantů, ti měli hlavně zájem o naše nedělní aktivity. Členstvím jednoho z nás v plaveckém klubu jsme k oboustrannému překvapení zjistili, že trenérem a rozhodčím vodního póla je Arpád Javor, který byl tajemníkem předválečné Ligy československých woodcrafterů. Jeho lesní jméno Sagaweesi nám už bylo známo z časopisu Vatra.^[2]