Robert Baden-Powell

Z thewoodcraft.org
Baden-Powell na ostrově Brownsea, 1907

Robert Stephenson Smyth Powell (⁕ 22. února 1857, Londýn, UK – † 8. ledna 1941, Nyeri, Keňa) byl o tři roky starší než Seton, ale měl zcela jiný rodinný „background“.

Svého otce, H.G.Baden-Powella, matematika a profesora přírodních věd na Oxfordu si moc neužil – zemřel když byly Robertovi pouhé tři roky. Přítomnost mužského elementu během jeho dospívání zastoupila početná společnost jen o pár let starších sourozenců.

Naopak společný měl Robert Baden-Powell se Setonem silný vztah vůči matce. První velkou skautskou přehlídku, v londýnském Crystal Palace nechal uspořádat na její narozeniny – 4. září 1909. A svoji řeč ke shromážděným skautům tehdy zakončil takto:

Like you have …

Everett, 1948

[1]

Henrietta Grace Smyth, dcera britského admirála Williama Henry Smytha, byla již třetí ženou Robertova otce, který si ji bral jako 50 letý vdovec, vychovávající čtyři děti z druhého manželství. Ona tehdy měla pouhých 21 let, ale než zemřel (ve věku 63 let), porodila mu dalších deset dětí[2]. Svého muže nejspíš upřímně milovala a všechny děti odmala vedla k zájmu o přírodu. Dlouhé procházky, spojené s pozorováním života v přírodě tak byly důležitou součástí Robertova dospívání.

Do školy začal chodit v Kesington Square, ale dál pokračoval od r. 1868 ve studiu na Rose Hill School v Turnbridge Wells, stejně jako kdysi jeho otec, a o dva roky později získal stipendium na londýnské Charterhouse School, která se roku 1872 přestěhovala do nového areálu v Godalmingu – městečka uprostřed lesů jihozápadně od Londýna.

Vzhůru do armády!

Osudovým se pro něj stal rok 1876. Původně měl pokračovat ve studích na Oxfordu, kde již tou dobou studovali jeho dva starší bratři, ale byl odmítnut, protože nebyl zrovna vzorný student. I jeho to, tak jako Setona, od mládí táhlo do přírody. A tak jako student dával přednost vycházkám do okolí před sportem a studiem.

Ale Robert nebyl zklamaný, spíš naopak! Vždycky ho lákalo dobrodružství a tak se rozhodl využít příležitost a vstoupit do armády.

Zájem o službu v britské koloniální armádě byl velký a každý uchazeč musel projít příjimacím řízením. Příjimacích zkoušek se spolu s ním zúčastnilo přes 700 mladých mužů a Robert Baden-Powell patřil k těm nejlepším. V celkovém hodnocení skončil na druhém místě ve zkouškách pro jízdu, a na čtvrtém u zkoušek pro pěchotu. Pochopitelně byl přijat a 11. září 1876 se stal podporučíkem 13. husarského regimentu[3], k němuž se připojil 6. prosince téhož roku v indické Bombaji.

Jako kavalerista začal poměrně rychle dělat kariéru. Jízdní hlídky se využívaly především k průzkumu, což byla činnost, pro kterou měl ideální předpoklady. Byl dobrý pozorovatel, stejně jako Seton a měl i nesporné kreslířské nadání a především cit pro zkratku.

První příručka

Počátkem roku 1884 bylo rozhodnuto, že se 13. husarský regiment vrátí zpět do Anglie a 24 letý kapitán jízdy Robert Baden Powell byl pověřen, aby během cesty do Anglie zpracoval své zkušenosti do vojenské příručky, kterou by mohla armáda využívat při výcviku.[4] Přesun z Indie trval víc jak rok[5] takže měl na to dost času. Do Anglie dopluli až 4. listopadu 1885.

Špiónem na starém kontinentě

Poté byl Baden-Powell, jakožto zkušený průzkumník, vyslán na špionážní misi přes Německo a Rakousko do Turecka.[6]

Válka s Bury

Protože se při špionážní misi v Evropě osvědčil, byl po návratu vyslán jako specialista na průzkum do Jižní Afriky.

Zde v letech 1880–1902 na území dnešní Jihoafrické republiky, proběhly dvě tzv. „Burské války”.

Búrové nebyli černoši, ale protestantští osadníci co tohle africké území kolonizovali během 17.–18. století. Byli to většinou uprchlíci ze střední evropy, kteří museli po 30 leté válce opustit svou vlast. Své jméno získali z holandštiny, protože sem připlouvali přes Nizozemí – slovo „boer“ znamená v holandštině „sedlák“. Šlo tedy čistě o konflikt mezi bělochy, který se nijak netýkal původního černošského obyvatelstva, které bylo zcela mimo hru.

První válka v letech 1880–1 začala tím, že Britové anektovali Transvaal. Burové se pochopitelně bránili, protože nechtěli přijít o svou nezávislost a taky tuhle válku vyhráli. Nicméně Británie si dál na tohle území činila nárok.

Roku 1887 byla na území Transvaalu objevena bohatá ložiska zlata a nastal příliv dalších přistěhovalců. Těm šlo pouze o to aby zbohatli a oproti původním osadníkům neměli k půdě žádný hlubšího vztah. To pochopitelně hrálo Británii do karet, jelikož šlo převážně o poddané britské koruny, a tak v očekávání budoucího konfliktu dál posilovala u hranic s Búrskými republikami své vojenské jednotky.

Roku 1899 Búrům definitivně došla s přívalem Britů trpělivost a proto preventivně zaútočili. Jedním ze tří velkých příhraniční měst které začali obléhat byl Mafeking a nečekaný útok tehdy zastihnul Baden-Powella mezi jeho obránci, kde pod vedením Lorda Edwarda Cecila, poskytovala obráncům cenné kurýrní služby také skupina chlapců s velocipédy. Pravda je tedy taková, že s nápadem využít tyto chlapce jako rychlé spojky při obraně města nepřišel Baden-Powel, ale Lord Edward Cecil. Baden-Powell byl při této operaci pouze jeho podřízeným[7], který během obléhání hlídal dalekohledem z věže pozice nepřítele.[8]

Búrové, přes počáteční úspěchy, neměli šanci zvítězit. Jejich populace měla všeho všudy 83 tisíc mužů, takže obráncům stačilo pouze vydržet, než jim dorazí z Británie posily. Ale je zásluhou Baden-Powella, že to jako zkušený průzkumník zjistil, takže obléhání Mafekingu Búry bylo i jeho zásluhou neúspěšné. Není proto divu, že se vrátil do Anglie ověnčen gloriolou hrdiny. Baden-Powell byl povýšen na generál majora a jmenován generálním inspektorem kavalerie jmenován generálním inspektorem kavalerie.

Válka se pak přelila na Búrské území. Britové, aby zlomili Búry vyzbrojili domorodé černochy, kteří pak přepadávali a drancovali jejich statky a osady. A civilní Búrské obyvatelstvo nahnali do koncentračních táborů, aby ozbrojené guerillové jednotky odřízli od zásobování. Postupně do této oblasti Británie nasadila kolem půl milionu vojáků.

Mezi vojáky nasazenými v Africe byl i Francis Vane, který byl znechucen tím, jak nečestným způsobem decimovala britská armáda svého protivníka.


A když se v roce 1904 účastnil z titulu své funkce v Glasgow pravidelné výroční přehlídky byl osloven zakladatelem anglické paramilitární organizace pro mládež Boy's Brigade Williamem Smithem, zda-li by nebyl ochoten pro její potřeby přepracovat svou příručku "Aids to Scouting".

Díky zkušenostem z obrany Mafekingu Baden-Powell došel k názoru, že je třeba cíleně pěstovat branný potenciál dospívající mládeže v mnohem širším záběru, než měly Boy's Brigade a to již v době míru - dřív, než dojde ke skutečného válečnému konfliktu. Proto začal sbírat informace o jiných podobných iniciativách doma i ve světě.


Oslavován jako národní hrdina se stal celebritou své doby – stejně jako Seton, což pochopitelně zpopularizovalo i jeho „skautské“ příručky, s nimiž pracovali při výcviku vedoucí tzv. „Chlapeckých brigád“ („Boy’s Brigade“).[9]

V květnu 1903 se z titulu své armádní funkce účastnil v Glasgow pravidelné výroční přehlídky, zřejmě při tom utrousil nějakou poznámku, protože dostal od zakladatele „Chlapeckých brigád“ sira Williama Alexandra Smithe nabídku, aby se stal Vice-prezidentem jeho organizace a vytvořil organizační schéma vhodné pro výcvik budoucích průzkumníků – skautů.

Tuto nabídku přijal. Chtěl využít přirozené touhy po romantice a dobrodružství, která ho přivedla do armády a probudit ve znuděné anglické mládeži stejné vlastenecké nadšení, jako měli chlapci z Mafekingu.


Upozornění Následující text byl původně napsán jako devátá část série kapitol z historie woodcrafterského hnutí, která vyšla v časopise Woodcraft ? a některé formulace již neodpovídají současným poznatkům.

V době kdy byl sepisován, mi ještě nebylo známo nic o podílu Cyrila Arthura Pearsona a jeho společnosti na popularizaci skautingu. Ani o situaci, která panovala ve Velké Británii v rámci skautského hnutí během prvních 10 let.

Ta, stejně jako jiné chápání významu slova woodcraft totiž vedla ke vzniku anglických woodcrafterských organizací, které měly zcela odlišný charakter od woodcrafterského hnutí Setonova – Hargraveova Kibbo kiftu, ze kterého se následně odštěpil Order of the Woodcraft Chivalry a Leslieho Woodcraft Folk.

Proto v současné době, tento text prochází aktualizací (Poznamenal Keny, 6. února 2022)

První woodcrafterský kmen mimo USA, byl podle Setona založen bezprostředně po přednášce v městečku Eccles, 5. listopadu 1904 pod vedením Williama Y. Knighta[10]. Seton tehdy do svého přednáškového turné po Anglii[11], zařadil i vyprávění o Woodcrafterských indiánech, při kterém propagoval svou poslední knihu „Dva divoši“ („Two Little Savages“).

Ohlas sice nebyl tak velký jako v USA, ale kromě Eccles, kde vznikl první kmen, vznikly v Hove, New Brightonu a Kent Hatch, další čtyři kmeny. Bohužel do roku 1908, všech pět kmenů zaniklo.[12]

Seton cítil, že svou myšlenkou musí nadchnout nejenom chlapce, ale i dospělé spolupracovníky. Proto na jaře 1905 vyhledal Edgara M. Robinsona, který byl tajemníkem Mezinárodní komise Y.M.C.A. pro práci s mládeží, aby ho se seznámil se svou vizí samosprávné výchovy.[13]

[fotografie Edgara M. Robinsona z r. 1901]

Pro následující rok 1906 opět plánoval přednáškové turné do Anglie. Poučen z podzimního turné roku 1904, navštívil na jaře 1905 Anglii a zajistil, aby od září 1905 začala v anglickém magazínu The Windsor Magazine vycházet na pokračování stejná série článků, kterou mu v roce 1902 otisknul magazínu Ladies' Home Journal.[14]

Je opravdu zajímavé, že v žádné biografické knize o Setonovi o tom není sebemenší zmínka. Ani já bych se to nedozvěděl, nebýt mohutné reklamní kampaně v anglickém tisku, která měla přitáhnout pozornost čtenářů. Upoutávka na tuto sérii článků vyšla prakticky ve všech významných anglických magazínech té doby. A jen díky tomu se mi podařilo zjistit, kde a kdy vyšla a následně ji pak vydolovat z hlubin internetu. (Poznamenal Keny)

Také se rozhodl, vyhledat v Anglii vhodného spolupracovníka, který by ho zastoupil podobně jako Edgar M. Robinson v USA.

Seton a Baden-Powell

Podle poznámky v Setonově konceptu, nikdy nedokončené práce o vzniku skautského hnutí, to byl Lord Roberts kdo mu dal doporučení kontaktovat Roberta Baden-Powella. Nevíme jakou cestou se 45 letý Seton s tehdy 73 letým polním maršálem, který zastával jeden z nejvyšších postů v britské armádě, seznámil, ale možností je hned několik.

Lord Frederick Sleigh Roberts byl dlouhé roky byl nejvyšším velitelem britského kontingentu v Indii, odkud se mohl znát s Kiplingem. Pak vedl vítězné tažení kterým skončila druhá Búrská válka. Od roku 1902 byl předsedou anglo-americké Pilgrims Society, organizace která vznikla za účelem utužení vzájemné spolupráce. Také byl na svůj věk neuvěřitelně vitální. Jeho koníčkem byly hory. Od roku 1903 byl místopředsedou the Public Schools Alpine Sports Club a byl i příznivcem lyžování, protože v roce 1911 věnoval pohár, do jednoho z prvních závodů v alpském lyžování který se dodnes jezdí.

Faktem je, že Lord Roberts Baden-Powella moc nemusel, ale vysoce si cenil jeho zkušeností v oblasti skautingu.

Možná ho zaujal v listopadu 1905 v „The Windsor Magazine“ Setonův článek o stopaření, které viděl jako vhodný doplněk svojí Baden-Powellovy příručky.

Faktem je, že to on doporučil Setonovi kontaktovat Baden-Powella. Takže to byl Seton kdo napsal Baden-Powellovi jako první a zároveň mu poslal čerstvé vydání The Birch Bark Roll 1906. Zachovalo se totiž až následující Baden-Powellovo psaní Setonovi z 1. srpna 1906, ve kterém děkoval za doručené aktuální vydání „Birch-bark Roll“, ale zároveň Setona informoval o tom, že pracuje na vlastním organizačním modelu.

Nevíme, zda si to Seton uvědomil, když tohle psaní četl. A nevíme ani to zda na tohle psaní stihnul odepsat, protože od října začínalo jeho turné po Anglii.[15] To byla příležitost k osobní schůzce, kterou mohl iniciovat jeden i druhý. Došlo k ní 30. října 1906 v Londýnském hotelu Savoy. Právě zde Baden-Powell předal Setonovi k posouzení přepracovanou verzi své příručky o které se zmiňoval a svůj připravovaný materiál.

[Obrázek Roberta Baden-Powell z r. 1896]

Těžko říct, zda Setona zmátla fyziognomická podoba Roberta Baden-Powella s Edgarem M. Robinsonem, který nadšeně doporučoval woodcrafterský program pro tábory co pořádala Y.M.C.A. Každopádně svoje materiály Baden-Powellovi poslal protože očekával, že bude v Anglii propagovat jeho woodcrafterské hnutí. Jenže Baden-Powell neměl v úmyslu převzít jeho woodcrafterský organizační model a systém orlích per, jak se domníval.

Byl to klíčový omyl.

Baden-Powell, zkušený voják, věděl, že se nemusí pokaždé ve skupině najít přirozená autorita, kterou by ostatní mohli následovat. Sám vyrůstal pod dohledem jen o málo starších bratří. Proto zvolil diametrálně odlišný organizační model, než jaký prosazoval Seton.

Seton zdůrazňoval samosprávný organizační mechanismus woodcrafterských kmenů, kde si chlapci volili svého vůdce (náčelníka) ze svých řad. Ten si mohl přizvat jako svého rádce (Guide) někoho z řad dospělých, ale tím role dospělých u Setonova modelu končila.

Baden-Powellův systém byl založen na hierarchii, a v čele chlapecké družiny měl stát jmenovaný vůdce.[16] Nicméně chtěl, stejně jako Seton, zpřístupnit táboření v přírodě nejširším vrstvám. Proto řešil i ekonomickou otázku věci.

I když měl mnohaleté zkušenosti z armády, chyběla mu podobná zkušenost s chlapci, jako měl Seton. Byl sice o tři roky starší, ale stále svobodný starý mládenec, zatím co Seton už měl za sebou pět let práce s mládeží a doma tříletou dceru. Nechtěl se blamovat, proto uvažoval o experimentálním táboře na nějakém odlehlém místě, kde by si to vyzkoušel v praxi.

Náhoda mu přála. V květnu 1907 se na dovolené v Irsku seznámil s Charlesem van Raaltem, který mu nabídnul, aby ho někdy navštívil buď v Londýně, nebo na jeho panství na ostrově Brownsea, v Dorsetu.

Baden-Powell ta místa dobře znal ze svého dětství, kdy se staršími bratry na plachetnici brázdil v okolních vodách. Proto ho požádal o svolení, jestli by tam nemohl svůj uspořádat svůj experimentální tábor. Chtěl v maximální míře vyhnout publicitě a odlehlé místo na soukromém ostrově bylo pro takový plán ideální.

Aby se mohl Baden-Powell naplno věnovat práci s mládeží, požádal o uvolnění z armády[17] a v létě od 25. července do 9. srpna 1907 uspořádal experimentální skautský tábor na ostrově Brownsea.

K táboření pozval potomky svých kamarádů z armády, ale přibral i deset vybraných chlapců z města. Původně plánoval že by tam bylo jen 18 táborníku, ale nakonec jich bylo 21, plus devítiletý syn jeho zesnulého bratra George.[18]

Za pobyt na táboře platili účastníci různou taxu. Zatím co děti jeho movitých přátel platily 1 libru, ostatní chlapci z řad „Boys Brigade“ platili 17 šilinků ½ pence. Na pomoc si Baden-Powell přizval svého dlouholetého kamaráda majora Kennetha McLarena, který s ním sloužil v Indii i Jižní Africe a během svého zajetí Búry pomáhal Baden-Powellovi prostřednictvím vzájemné korespondence klamat nepřítele.

Chlapci z „Boys Brigade“ pocházeli z nedalekých měst. Sedm jich bylo z Bournemothu a tři z nedalekého Poolu.

Na ostrov se přeplavili lodí. Tábor tvořilo šest zvonových vojenských stanů s přístřeškem na vaření a jídelnou, na kraji borového lesíka, na útesu s výhledem na skalnatou pláž.

V úterý 30. července dorazili konečně všichni účastníci na místo a večer se konal táborový oheň při kterém Baden Powell seznámil účastníky s tím co je čeká a pak vyprávěl o svých zkušenostech z Indie a Afriky. Následující den byli chlapci rozděleni do 4 družin.

S výjimkou Donalda[19], Baden-Powellova synovce, který byl nejmladším účastníkem, měli chlapci kolem 14 let, až na několik starších chlapců co měli vést družiny, kterým bylo 17. Jídlo pro táborníky zajišťoval další dospělý, kapitán G. W. Green

[odznak chlapců z Browsea 1907]

Těžko říct, jak tábor zhodnotili sami účastníci. Zlí jazykové tvrdí, že po návratu do přístavu Hyacinth chlapci svorně svoje odznaky zahodili do blátivých vod přístavu s tím, že už je nikdy nebudou potřebovat. Colin Walker, autor webové stránky o táboře v Brownsea[20] sice vyjádřil naději, že jde pouze o smyšlenou historku, faktem však je, že odznak, který je vidět na rukávu chlapce na fotografii z tábora v Brownsea, doposud nikdo na vlastní oči neviděl.

Zajímavá byla i finanční rekapitulace. Konečné výdaje byly o 45% vyšší než příjem, ale sekeru zatáhnul Saxton Noble, otec dvou účastníků tábora. Ostatně jedním z cílů tohoto experimentálního tábora bylo mimo jiné ověřit v praxi, jak nastavit financování skautského tábora, aby bylo pokud možno dostupné i chlapcům z nižších společenských vrstev.

Nicméně Baden Powell sám považoval tábor za úspěch, a povzbuzen ohlasem od rodičů začal dál rozvíjet svůj plán.

K Setonovi za oceán začaly zprávy o skautech pronikat až poté, co byli Boy Scouts oficiálně založeni, takže se dlouho domníval, že Baden-Powell jede podle jeho plánu. Teprve až dostal do rukou vydání The Boy Scouts, napsal 10. prosince 1909 Baden-Powellowi že jeho představa byla jiná. Nicméně tou dobou už byl v plném proudu přípravy na založení americké skautské organizace.

Proto se rozhodl vzít iniciativu na americké půdě do svých rukou. Poslední dopis Baden-Powellovi napsal 17. září 1910. A další až v listopadu 1915, kdy již zuřila na Evropském kontinentu válka. Se založením skautské organizace se Baden-Powellovi zcela změnil život. A nutno říct, že v tom nejlepším slova smyslu. V lednu 1912 se při plavbě parníkem do New Yorku seznámil se svou budoucí ženou Olave St. Clair Soames, které bylo tehdy 23 let. A během následujících sedmi let se jim narodil syn a dvě dcery.

Jeho manželka, se stejně jako on dala do služeb skautského hnutí a roku 1946, tři roky po jeho smrti navštívila také Československo.

Setonův vliv na vznik skautingu

Seton se snažil probudit zájem o woodcrafterské hnutí také v Anglii, již během přednáškového turné roku 1904 – ovšem bez valného úspěchu.

Podruhé se na to rozhodl jít podobným způsobem, jako v USA. Nejprve publikoval během roku 1905 v časopise The Windsor Magazine sérii článků, co vyšla v časopise Home Ladies Journal, aby si připravil půdu.

Dochovaná korespondence a její kopie, které dal Seton k dispozici Edgaru M. Robinsonovi 8.3.1938 dokazují, že to byl Baden-Powell, kdo kontaktoval Setona, a projevil zájem o setkání. Příležitost se k tomu naskytla poměrně záhy, protože na rok 1906 už měl Seton v plánu přednáškové turné po Anglii.

V dopise 10.11.1906 velice lituje toho že Setona během jeho pobytu v Londýně nezastihne a doufá že mu to snad vyjde počátkem prosince, protože ho zaujal hlavně článek o stopovacích želízkách. A z kontextu plyne, že považuje svoji příručku ideově podobnou The Birch Bark Roll, jenom ne tak názornou.

Také se zmiňuje, že 22 a 23 listopadu bude mít také přednášku pro chlapce, a tak se zajímal co Seton používá k promítání. V telegramu odeslaném 12.11.1906 velice Setonovi děkuje za ten článek o stopovacích želízkách a slibuje že se o něm během přednášky zmíní.

Samozřejmost, s jakou hodlal využívat jeho nápad, Setona dost udivila.

Výsledkem byl vznik několika kmenů, které ale po jeho odjezdu poměrně záhy zanikly. Mentalita hochů v britském impériu byla jiná než v USA. Víc imponoval disciplinovaný voják britského impéria než nespoutaný "rudoch" ze zámoří.

Boy Scouts

V r.1907 požádal o uvolnění z armády[21] aby se mohl naplno věnovat rodícímu se skautskému hnutí, pro které sepsal r. 1908 příručku "Scouting for Boys", v níž využil jak svých bohatých zkušeností vojáka, tak poznatků které posbíral ze všech možných zdrojů - mimo jiné i od Ernesta Thompsona Setona.

V roce 1912 vyrazil Baden-Powell na velkou inspekční cestu po zemích britského dominia, při níž měl v plánu navštívit vznikající skautské skupiny. Svoji cestu zahájil v lednu 1912 na Jamajce. Pak pokračoval lodí Arcadian do New Yorku. Při této cestě se dosud stále svobodný 54 letý B.-P. – podobně jako Seton – seznámil se svou budoucí ženou Olave St. Clair Soames, které bylo tehdy 22 let. Olave zřejmě přišel jako osudový muž, neboť měli narozeniny ve stejný den.

V New Yorku v kanceláři B.S.A., tehdy vznikla série snímků se Setonem a Danielem C. Beardem a pak pokračoval dál ve své cestě přes USA do kanadského Vancouveru, ze kterého měl lodí pokračovat přes Tichomoří do Austrálie.[22]

Během společného setkání se zřejmě domluvili se Setonem na reciproční návštěvě v Anglii, kam Seton odcestoval v únoru. Podniknul tam sérii přednášek a po jeho odjezdu otiskl v časopis anglických skautů The Scout, několik jeho článků, které se dostaly do rukou A. B. Svojsíkovi. Setonova vize skautingu ho musela nepochybně oslovit, protože v Základech junáctví, vydaných téhož roku, není uveden pouze Baden-Powellův medailon, ale i Setonův.

Po návratu z cesty, v září 1912 se Baden-Powell opět setkal s Olave a 30. října 1912 uzavřeli sňatek. Během následujících sedmi let se jim narodil syn Arthur Robert Peter Baden-Powell (30.10.1913 – 9.12.1962), a dvě dcery: Heather Grace Baden-Powell (1.6.1915 – 3.5.1986) a Betty St. Clair Baden-Powell (16.4.1917 – 24.4.2004).

Jeho manželka, se tak jako on, dala do služeb skautského hnutí a mimo jiné, roku 1946 navštívila také Československo.


  1. Robert Baden-Powell se narodil jako osmý a měl ještě další dva mladší sourozence.
  2. https://www.pinetreeweb.com/13th-afghan-war.html
  3. Rozkaz, kterým byl pověřen sepsat taktickou příručku pro kavaleristy obdržel v březnu 1884 – vyšla pod názvem „Cavalry Instruction“ v následujícím roce 1885 – a jelikož hlavní náplní jízdy byl především průzkum („scouting“), sepsal kromě ní také příručku „Reconnaissance and Scouting“ („Obhlídka terénu a průzkum“). Popisoval v ní čeho si má průzkumník všímat, jakým způsobem správně nakreslit orientační mapu a přidal i užitečné rady pro jízdního průzkumníka. Později sepsal další příručku, s názvem „Aids to Scouting for N.-C.Os and Men“ („Rukověť o špionáži pro poddůstojníky i mužstvo“), položil větší důraz na část věnovanou průzkumu.
  4. Z Indie vypluli v 31. října 1884, ale cestou měli delší zastávku v Jižní Africe. V listopadu 1884 je vylodili v Port Natal (dnešní Durban v JAR), a do Anglie vypluli až po roce – v říjnu 1885.
  5. Své zážitky z této mise popsal v knize „My adventures as spy“ („Má špiónská dobrodužství“), která vyšla na počátku první světové války, r. 1915.
  6. O této skutečnosti se mimo jiné zmínil také ve svém psaní Dr. George J. Fisherovi ze dne 17. září 1928 Seton, který v něm velice ostře Baden-Powella obviňuje z pokrytectví vůči mládeži.
  7. O tom, jak to bylo s obléháním Mafekingu píše v knize Farewell the Trumpets: An Imperial Retreat (1978) (posledním díl historicé trilogie The Pax Britannica který mapuje období od r. 1897 do 1965) její autor Jan Morris:
    Two British failures: for a famous British success, let us inspect the besieged railway town of Mafeking, away to the north. It was really hardly more than a village, and the Boers did not invest it very resolutely, but it was defended so jauntily by its dapper commanding officer, Colonel Robert Baden—Powell, and projected its own self—image so successfully across the world, that its very name became synonymous with British pride and spirit. Some 1,200 Britons were shut up there, with about as many black Africans, and though they did not really suffer very greatly (except the Africans, who nearly starved), and made no real effort to get out, still they did defend the place with true panache.
    It was a tiny place, a square, a church, a station, a couple of hotels, a grid of half a dozen streets, clustered in greenery around a muddy river in the heart of the high veld, and throughout the siege it retained some of the English village spirit. Baden-Powell was the undoubted squire of Mafeking, the life, soul and character of it all, around whose cheerful conceited figure everything revolved. The centre of activity was Dixon’s Hotel in Market Square, with the horses at its hitching-posts and the loungers on its verandah, and from there every kind of enterprise was mounted. It might be a foray into the enemy lines. It might be a jolly ruse to deceive the Boer sentries. It might be a fancy-dress ball for Sunday evening, or a comic couplet for the Mafeking Mail. Numerous swells were invested in Mafeking. Baden-Powell’s Chief of Staff was Lord Edward Cecil, lately of Fashoda, and ensconced in a beflagged and cushioned dug-out was Lady Sarah Wilson, daughter of the Duke of Marlborough and Winston Churchill’s aunt (‘Breakfast today horse sausage’, she wired home in April, 1900. ‘Lunch minced mule and curried locusts. All well’).Z ‘B—P’ dominated them all, though, from his headquarters next door to Dixon’s, and he gave to the defence a perky humour that caught the fancy of the world.
    He disseminated it carefully, in a flow of vivacious and not always strictly accurate messages home. If he made things in Mafeking seem more desperate than they were, that did not detract from the tonic effect it all had upon the spirits of the people at home, or its propaganda value elsewhere; at a time when Black Week had profoundly depressed the nation, and sadly damaged British prestige in the world, Mafeking was like a breath of the old allure. ‘B-P’ ’s cocky despatches recalled the heroic eccentricity of Gordon at Khartoum. His hard-pressed garrison, hemmed in by Mausers, showed just the same grit as the heroes of Rorke’s Drift, jabbed about by assegais in the Zulu War of ’79. The presence of women and children recalled the tear-jerkers of the Indian Mutiny, and the attendance of patricians too, Lord Edward, Lady Sarah, Charles Fitzclarence of Munster, the Hon. Algernon Tracy and several members of the In and Out, was an assurance that British imperialism still had class.
    So through the days of ignominy Mafeking, far away on the Bechuanaland border, brilliantly kept the legend of Empire alive. It is true that Ladysmith was besieged more fiercely, suffered more terribly and resisted just as bravely, besides being a far more important objective. Mafeking, though, did it all with style, and style at that moment the Empire badly needed. The whole world came to know the confident figure of Baden-Powell, whistling with his telescope on his precarious lookout tower beside Dixon’s: and it was wonderfully true to the Mafeking myth that when, after eight months, the first men of the relieving force clattered into the outskirts of the town, they got a distinctly laconic greeting from the first citizen they met. ‘Ah yes’ was all he said, ‘we heard you were knocking about.’
    Část první, kapitola čtvrtá, oddíl 7.
  8. Tuto paramilitární organizaci založil 4. října 1883 v Glasgow Sir William Alexander Smith.
  9. Seton se o tom zmínil 10. prosince 1909 v dopise Robertu Baden-Powellovi, ve kterém píše, že stále neobdržel odpověď na své psaní z 30. září 1909. S odesláním této upomínky vyčkával až do 22. prosince, jak svědčí datum připsané na první stránce originálu jeho dopisu. Obsah dopisu, v plném znění, uvádí ve své knize „Ernest Thompson Seton: The Life and Legacy of an Artist and Conservationist“ David L. Witt.
  10. Od září probíhala v anglickém tisku reklamní kampaň, takže Seton, pobýval v Anglii pravděpodobně od října do prosince 1904. Léto nepochybně strávil ve Wyndygoulu, aby se mohl věnovat jak tábořícím chlapcům, tak své dceři, která se narodila v lednu 1904.
  11. Městečko Eccles v Lancashire, kde vznikl první woodcrafterský kmen v Anglii, je dnes předměstím Manchestru. Jeho náčelník, William Yates Knight, který se narodil roku 1892, byl nejstarší ze tří synů návrháře látkových vzorů William Jamese Knighta a jeho ženy Luisy, rozené Yates. V době, kdy byl kmen založen měl William Y. Knihgt pouhých 12 let. Šlo tedy o chlapce z dělnické rodiny, který se zřejmě poměrně záhy musel také zapojit do pracovního procesu. Je velmi pravděpodobné, že i ostatní kmeny tvořili pouze chlapci. Takže se nelze divit, že bez aktivní Setonovy podpory, do roku 1908 zanikly aniž by zanechaly výraznější stopu. Nevím, jaký byl další osud Williama Y. Knighta. Při sčítání v roce 1911 – kdy mu bylo 19 let, žil stále v Ecclesu u rodičů, s babičkou a 5 mladšími sourozenci. A je velmi pravděpodobné, že zahynul, tak jako tisíce jeho vrstevníků z Anglie, během krvavých zákopových bojů ve Francii roku 1917.
  12. O jejich setkání jsem již psal ve čtvrté části s názvem „Seton náčelníkem Boy Scouts of America“. Woodcraft, č. 4 2016, na straně 19.
  13. Jako první vyšla povídka o králíkovi v září 1905. V dalším čísle následovala povídka o poštovním holubu Arnauxovi. Poté Winipežský vlk. A pak konečně články s woodcrafterskou tématikou. Nejprve o stopování, pak o lukostřelbě, doplněná článkem o pozorování zvířat v jejich přirozeném prostředí. O „hře na Indiány“ a orlích perech. A celou sérii ukončil článek o indiánském týpí s ukázkou ze Dvou divochů.
  14. kterou chtěl tak jako tak přepracovat. V Anglii Seton pobýval pravděpodobně opět od října do prosince 1906. Podle Davida C. Scotta napsal B.P. 1.8.1906 odpověď s poděkováním za doručený balíček. A měl to být Seton kdo BP, na naléhání Lorda Robertse, kontaktoval jako první. Zmiňuje se o tom Anderson (prý) http://history.scoutingradio.net/setonfeud.htm. Ale V korespondenci, jejíž kopii obdržel Edgar M. Robinson, je první dopis Setonovi od B.P. až z 10.11.1906, ve kterém se B.P. ptá, jestli Seton jeho příručku četl, a zajímal se o to, zda-li bude mít Seton nějaký čas na schůzku ještě v prosinci. David L. Witt ale publikoval i předchozí dva dopisy. Na to mu nejspíš Seton odpověděl, že má v plánu na podzim opět vyrazit do Anglie. První je z 31.10.1906 a z toho je zřejmé, že ho musel napsat BP bezprostředně po osobní schůzce v hotelu Savoy 30.10.1906. Z kontextu Setonovy odpovědi z 3.11.1906 je zřejmé, že obdržel dvě věci – připravovaný materiál a knihu Aids to Scouting. A jeho reakce byla skeptická.
  15. Po založení skautské organizace roku 1908, nevznikaly první skautské družiny z vlastní iniciativy chlapců, ale učitelů a kněžích, kteří je pak i vedli. Díky podpoře z těchto kruhů počet skautských družin rychle narůstal.
  16. Příslušníkem britského armádního sboru byl Baden-Powell od svých 19 do 50 let.
  17. Kolem tábora očumoval také syn jednoho z van Raaltenových zaměstnanců, Arthur Broomfield, který se spolu s ostatními táborníky zúčastnil i některých aktivit. Ale ten, protože nic neplatil, mezi ně započítán nebyl.
  18. Donald se zúčastnil i druhého Baden Powellova tábora u Humshaughu v Northumberlandském kraji roku 1908, i třetího v Beaulieu roku 1909. Za války byl raněn ve Francii a po válce se stal profesorem geologie na Oxfordu.
  19. http://history.scoutingradio.net/brownsea.htm
  20. Příslušníkem britského armádního sboru byl Baden-Powell od svých 19 do 50 let.
  21. Do New Yorku připlul SS Arcadian 31.1.1912 a byla to první Baden-Powellowa návštěva USA. Znovu navštívil USA až po válce, v květnu 1919.