Samechov

Samechov, tábor 1929

Historie woodcrafterského tábořiště Samechov v údolí Vodslivského potoka, který se o kus níže vlévá do Sázavy, začíná na jaře roku 1925, kdy toto místo vybral pro letní táboření svého kmene Prager Neupfadfinder jeho náčelník Emil Vogl - Wučiček. O táboře tohoto zajímavého židovského kmene nevíme téměř nic, ale dochovalo se z něj několik fotografií. Wučiček i se svou manželkou Hildou měli na Samechov ty nejhezčí vzpomínky a často se do údolí vraceli.

1926

Od roku 1926 zde začíná dlouhá éra táborů kmene Stříbrné luny, pod vedením Karla Bukovanského - Buka. Společně se svým bratrem Severinem Bukovanským - Sůčou a manželkou Antonií Bukovanskou - Šipkou, zde pořádali tábory pro chlapce i děvčata až do války. Roku 1926 zde ještě tábořil jenom Bukův kmen Stříbrné Luny, ale postupně si tábořiště získává oblibu i dalších kmenů a v roce 1927 se zde koná první čotokva (chautauque) pro náčelníky a ligový tábor, pod vedením Jaroslava Šimsy - Sůvy. Zde je také poprvé postaveno malované týpí, které přivezli až z Kunčiček u Ostravy woodcrafteři z kmene Blesku – Jaroslav Retka - Segwun a Alois Humplík - Wontola. Byl také založen táborový fond na podporu chudých táborníků. Také se zde zastavila na dvoudenní návštěvu skupina patnácti Deutsche Freischar, vedená Hansem Raupachem.

1928

V roce 1928 už tábořil Kmen Stříbrné Luny (Praha) spolu s pražským kmenem Děti Živěny náčelníka Josefa Chlapce - Stepního Vlka. Karel Bukovanský - Buk v té době vydával pěkný kmenový časopis Svit, kde otisknul také fotografie z tábora a další zajímavé informace o členech kmene Stříbrné Luny.

1929

Ve dnech 18. – 20. května 1929 se na Samechově konal Velký sněm LČSW. Vše připravili woodcrafteři z Prahy pod vedením Karla Bukovanského - Buka. Na programu byla velká hra Miše-mokwa, lukostřelecké závody, atletické přebory, volejbal, výstava kronik. Pro případ deštivého počasí měli zajištěny také prostory v Choceradské škole. Sněmu se zúčastnilo přes 150 členů LČSW a hosté ze Slovinska a Německa. O prázdninách roku 1929 se na Samechově sešlo hned několik desítek woodcrafterů z celé republiky. Malebná louka uvítala kmeny Stříbrné luny a Děti živěny z Prahy pod vedením jejich náčelníků Bukovanského a Josefa Chlapce - Stepního Vlka, dále členy pražského kmene Hiawatha pod vedením Stanislava Vohanky - Hiawathy, děvčata z pražského kmene Radostného mládí pod vedením Bukovy manželky Antonie Bukovanské - Šipky a mnozí další přijeli jako zástupci svých kmenů: Miloslav Vavrda - Minehaha, Alois Humplík - Wontola, Julius Kozmačuk - Hnedý Vlk ze Zvolena, Jaroslav Douša - Mauglí z Brna ad. Program byl zaměřen především na děti a mládež. Zapojili se všichni woodcrafteři podle svých zkušeností. Děti si oblíbily především mladého učitele Juľo Kozmačuka - Hnedého Vlka, který dovedl štědře rozdávat radost i úsměv. Když pak o pouhé dva měsíce později zemřel v necelých devatenácti letech na zánět slepého střeva, byl to pro všechny velký šok. Karel Bukovanský - Buk pak vydal na jeho památku dojemný vzpomínkový almanach „Památce July Kozmačuka“.

1930

Rok 1930 byl pro Samechovskou louku i pražské woodcraftery zlomový – majitel louky se rozhodl že ji prodá. A Miloslav Vavrda - Minehaha který chtěl louku zachovat pro účely táboření LČSW rozjel akci při níž počítal s tím, že se na koupi složí členové Ligy, ovšem poté, co se k tomu vyjádřili negativně členové ligy ze Slovenska a jižní Moravy, byli okolnostmi dotlačen k tomu, aby do toho vložil své vlastní finance. Aby se mu alespoň část peněz vrátila, založil Sdružení samechovských táborníků – kde byli mimo jiné členy manželé Bukovanští, Vorel a další – kterým dal možnost si část původní louky odkoupit a tím časem došlo k rozparcelování původní louky. V létě již táboří kmeny Stříbrné Luny, Dětí Živěny a Hiawatha na vlastní louce. Samostatný tábor zde měl i Prager Neupfadfinder pod vedením Emila Vogla - Wučička.

1931

V roce 1931 se LČSW ocitla v těžké krizi, která byla odrazem krize hospodářské. Řada kmenů se začala rozpadat, a Miloslav Vavrda - Minehaha, aby zachránil situaci alespoň v Praze vytvořil ze skomírajících polorozpadlých kmenů jedno velké centrum – Kmen Bílého Slunovratu (Praha), který mohl využívat louku v Samechovském údolí.. Miloslav Vavrda - Minehaha v té době vydává zajímavý kmenový časopis Slunovrat, který pečlivě mapuje dění v celé Lize.

1932

Letního tábora 1932 se zúčastní tentokrát i Miloš Seifert - Woowotanna, který tím chtěl dát „Waldenské škole“ signál, že je ve sporu mezi oběma stranami na straně samechovských táborníků. Zdeněk Teichman - Atahualpa později ve svých vzpomínkách napsal:

To, že se na tábor dostavil Woowotanna, bylo pro nás velmi milé překvapení. Svojí přítomností tehdy obohatil program tábora. Snad nikdy nebyla příroda zdejšího údolí prozkoumána tak důkladně jako Milošem Seifertem. O svých poznatcích napsal po táboře do časopisu Slunovrat obsáhlý článek „Příroda samechovského údolí“. Botanické zkušenosti Miloše Seiferta - Woowotanny nebyly jediným příspěvkem do úspěšného programu tří táborů. Také jeho pow-wow, zkušenosti a laskavé jednání s jednotlivými táborníky obohatily táborový život. Na jeho popud jsme pravidelně četli při pow-wow z Tolstého „Kruhu četby“. Na společný pobyt s Woowotannou mám nejkrásnější vzpomínku. Do mého památníčku mi napsal pěkné věnování s výzvou, abych v hnutí lesní moudrosti vytrval.

Bohužel Manoki a spol. nebyli schopni korektního jednání a na podzimním Sněmu LČSW roku 1932 vyhrotili situaci tím, že Miloslava Vavrdu - Minehahu vyloučili z ligy. A tím zapříčinili také odchod všech samechovských táborníků.

1933 – 1934

V letech 1933–34 Kmen Bílého Slunovratu (Praha) na samechovském tábořišti netábořil. Z iniciativy Atahualpy a Jaroslava Retky - Segwuna bylo založeno stavební Družstvo Walden, které získalo pozemek u Nového Hrozenkova, kde byly postaveny dva sruby (Walden a Wigwam). Táboření tedy probíhá zde, ale louka je značně nakloněná a pro hry mládeže nepříliš vhodná, nemluvě o značných finančních nákladech na dopravu pro pražské děti. Sruby v Novém Hrozenkově tak zůstávají spíše azylem pro zimní období a jinak jsou nabízeny jako rekreační objekty veřejnosti. Přesto Samechov neosiřel, je pronajat jiným kmenům – např. v roce 1933 zde táboří děti z Legie malých.

1935 – 1937

Tábory na Samechově jsou opět obnoveny v letech 1935-1937, během války se již navštěvovala pouze chalupa v Novém Hrozenkově. Těsně před transportem do polské Lodži roku 1940, se na Samechově zastaví Emil Vogl - Wučiček se svou manželkou Hildou. Chtějí ještě navštívit místo jejím srdcím blízké, tuší, že možná naposledy… Zastihnou zde Atahualpu, který si o rok dříve zakoupil od Miloslava Vavrdy - Minehahy část pozemku a postavil na něm chatu.

Chaty

Chatu na Samechově měli již před rokem 1925 manželé Markovi, se kterými měli woodcrafteři přátelské vztahy, na táboře 1936 dokonce paní Marková působila jako kuchařka.

Další chaty si postavili woodcrafteři: Jan Vorel - Orlík, pochopitelně Miloslav Vavrda - Minehaha a po návratu z koncentračního tábora i Emil Vogl - Wučiček, který se zde oddával skládání hudby, hře na loutnu a jistě i vzpomínkám na svou drahou Hildu, která se bohužel konce války nedočkala.

Není nám známo, zda se po válce ještě na Samechově konal nějaký stanový tábor, ale víme, že zde bylo mnoho ilegálních srazů woodcrafterů spojených se sněmovním ohněm. Roku 1980 zde byl jednohlasně Miloslav Vavrda - Minehaha jmenován čestným náčelníkem československých woodcrafterů. Míla byl posledním zvoleným náčelníkem LČSW v letech 1948–51 a neoficiálním, ale uznávaným náčelníkem i po dobu ilegality až do své smrti 1984. V sedmdesátých letech jej ještě stihl navštívit Viliam Valovič - Manoki a omluvit se za neshody před válkou. Miloslav Vavrda - Minehaha byl tolerantní osobnost a odpustil, i to pro tuto vlastnost byl uznávaný za hlavu woodcrafterského hnutí u nás a nástupce svého učitele a přítele Miloše Seiferta - Woowotanny.

Po odchodu nejstarší generace přicházejí noví, mladší… Wučičkova druhá manželka Růženka před smrtí přenechá jejich samechovskou chatu Lídě Kozákové - Laitové, Potomci Markových zase pro změnu prodali chatu chátrající po povodních roku 2004 Petru Vilhelmovi - Willymu, který na jejím místě postavil s pomocí svého syna nový srub Suivakko, kde nyní se svou ženou Zdeňkou tráví většinu času. A kus dál, po proudu potoka, si postavil vlastní chatu také Jindra Vorlický - Orlík (chlapec z Milíčova domu), jehož synové se stali členy kmene Neskenon.

2016 – 2019

Po roce … se začíná psát nová historie Samechovského tábořiště. Manželé Laitovi věnovali bývalou Wučičkovu chatu LLM, která od syna Miloslava Vavrda koupila sousedící louku s jeho chatou. Tím se opět ze Samechovské louky stalo opět místo pro Ligové akce a menší tábory. Jde o místo, kde na vás dýchá historie z každého stébla trávy – právě zde se psaly woodcrafterské dějiny…

Zdroj: Tuwanakhův článek pro časopis Woodcraft