Slovensko
František Kožíšek, Eduard Stloukal
|
Původní text je pro zachování autenticity ponechán beze změn. Věnujte tedy zvýšenou pozornost poznámkám pod čarou a odkazům v textu, jejichž cílem je objasnit zavádějící a někdy i vyloženě mylná tvrzení. |
Pojednat samostatně o historii hnutí lesní moudrosti na Slovensku nebo v Čechách je, přes dostatek informací, kupodivu méně snadné, než třeba o historii belgické či jugoslávské. Oddělit od sebe něco, co prakticky po celou dobu svého trvání (přesně 72 let) tvořilo jeden celek, fungovalo a žilo jako jeden celek, je obtížné a nikdy ne dokonalé. Ale protože woodcraft na Slovensku a v Čechách má jednu z nejstarších tradicí a začínat rokem 1992 nebo 1993 není možné, je tato kapitola zcela na místě. Vzájemně se doplňuje s kapitolou o woodcraftu v Čechách.
Přestože existuje několik nejasných zmínek o existenci slovenských Hôrnych chlapcov (coby obdoby českých Psohlavců, přímých předchůdců Ligy lesní moudrosti) už před rokem 1920, nejde zřejmě o pravdivé a podložené informace.[1] Knihy o woodcraftu tehdy ještě ve slovenštině, v češtině ani v němčině, natožpak v maďarštině nebyly. První Setonova kniha (o zvířatech) vyšla slovensky až koncem 20. let. A během první světové války se woodcrafterská misie na Slovensku nedá předpokládat.
Proto za skutečný, doložený počátek nutno považovat “semínko Setonových myšlenek”, zaseté mezi studenty gymnázia v Dolním Kubíně na počátku 20. let – kým jiným, než profesorem Milošem Seifertem — Woowotannou (1887–1941), který je právem považován za zakladatele woodcraterského hnutí v Československu. Stál totiž skutečně u zrodu a nejvíce se zasloužil o vznik woodcrafterského hnutí nejen v Čechách, ale i na Slovensku.
Woowotanna byl člověkem, který neváhal jít, třeba osamoceně, za svým ideálem – a to i “proti proudu“ doby. Nejenom že se propagaci myšlenek E. T. Setona a woodcraftu věnoval celý svůj život (přesně řečeno: celý svůj život po 25. roce, kdy Setonovo dílo poznal), ale on tomu i celý svůj. život cele přizpůsobil a podřídil. Jeho práce literární, překladatelská i vlastní, pedagogická, organizátorská a další aktivity na poli woodcraftu těžko najdou ve světě obdobu. Byl skutečně neúnavným “hlasatelem nového poselství” (jak někdy říkal), o čemž nejlépe svědčí například skutečnost, že ve všech místech svého učitelského působení dokázal pro woodcraft získat řadu chlapců a děvčat a podnítit je k založení kmene nebo alespoň družiny (rodu): Beroun, Dolní Kubín, Kladno, Most, Užhorod, Příbram… Bez ohledu, zda jeho pobyt byl dlouhý 8 let nebo 5 měsíců.
V létě 1919, jednak pod vlivem svého švagra, který už na Slovensku krátce učil, jednak nadšen ideálem česko-slovenské vzájemnosti, odchází v září 1919 učit na reálné gymnázium
v Dolním Kubíně. Nic nevadí, že zde vydržel jen 5 měsíců (do ledna 1920), protože těžce snášel odloučení od blízkých a známých lidí jakož i nepřízeň školské byrokracie, která pro jeho ideály neměla žádné pochopeni (zvláště když ji Seifert nemilosrdně kritizoval). Krajinu a lid si však zamiloval a pravidelně ..text pokračuje
- ↑ Dnes již víme, že kmen Hôrnych chlapcov založil Miloš Seifert na podzim 1919 na gymnáziu v Dolnom Kubíne, kde tehdy krátce působil. Náčelníkem kmene byl Prokop Koudela, který zde získal přezdívku Jánošík. Poté, co se Seifert s Koudelou vrátili do Berouna, kmen převzal Ján Čaplovič. Poslední zmínky o kmeni máme z roku 1923, kdy Čaplovič odchází na vysokou školu. (Poznamenal Tuwanakha)
