Pokračování textu ze strany 104
… dlouhou cestou, že bylo možno skočiti od jednoho těla k druhému; tam leželi chmurní a ztrnulí, vojáci a Indiáni, tito vychrtlí a hubení jako vlci po vyhladovění, úctyhodní svými ranami; bolestno bylo na ně pohleděti v jejich ranách, hrozně žalující to byl obrázek, tito rozedraní, jen na polo oblečení nazí v této hořké noci.
Hodlali jsme přejeti tyto stopy, když v jednom padlém mladíku jsem poznal Bůvolí Hrb, syna Tupého Nože. Ležel na zádech, paže maje roztaženy a tvář odvrácenu. V pravé ruce držel malý nůž, nůž, jenž léta a léta byv používán, z řeznického nože účelných rozměrů byl opotřebován tak, že čepel nebyla více než čtvrtinu palce široká u krčku, takže nůž klesl k domácímu používání ženami na šídlo, když šily mokasiny, a přece to byl jediný nástroj, jímž se mohl honositi tento znamenitý bojovník ve svém boji za svobodu.
Jak jsem seděl na svém koni, dívaje se dolů na Bůvolí Hrb, maje za to, že je mrtev, vynořil se mi v mysli obrázek sněmu, za něhož pobíhal od jednoho konce baráku ke druhému, hoře hněvem a nenávistí, jež znova a znova vybuchovala, — když náhle vstal do sedací polohy a mířil hrdým rozmachem na mou nohu svým nožem. Instinktivně, jak vstal, pobídl jsem koně, že ustoupil mimo jeho dosah, a vytrhl jsem svou pistol, ale než jsem ji mohl použíti, padl zpět a zůstal tiše ležeti — mrtev.
Tak zemřel Bůvolí Hrb, zdatný bojovník, jenž se mohl míti za šťastného, že prodělal mučednickou historii svého srdnatého starého otce.
