Pokračování textu ze strany 106
… přímo na západ a pak sestoupili do úzkého údolí Vojenské Říčky, podle níž vedla stopa, již bylo možno snadno sledovati sněhem jako vytisknutou.
Podle této stopy vedl kapitán Vroom vojsko, sám jsa v čele své čety. Za ním jel plukovník Jiří A. Godd, tehdy mladík nedávno ve službách Západu, později slavný jízdní kapitán armády. Hned za Goddem jel jsem já.
Před vojem na sto metrů napřed jel Ženské Šaty, vyzvědač Siouxský.
Po sedmnáct mil od stanoviště stopa ukazovala, že uprchlíci se nezastavili. Podivuhodný pochod hrstky mužů, žen a dětí, z nichž mnozí byli zraněni a všichni na polovic nazí a vyhladovělí, pět dní, v noci, v níž tolik zkusili!
Nyní se stopa točila kolem úpatí vysokého, příkrého vrchu, jehož hřeben byl pokryt poraženými kmeny, tak příkrého, že řady vojáků byly přesunuty v jednoduchý řetěz, aby jej přešly. Odtud bylo možno viděti stopu, jak se vine sněhem přes jiný vrch, půl míle vzhůru.
Taková skrývačka byla nejméně očekávána. Ale Indiáni, když přešli hřeben druhého vrchu, udělali dlouhou zatáčku na sever, došli k poraženým kmenům na prvém vrchu a tu se zabarikádovali.
Tak se stalo, že ve chvíli, kdy přední Vroomovi vojáci přišli přímo k jejich zákopům, Cheyennové zahájili palbu na krátký dostřel, vyprázdnili dvě nebo tři sedla a přirozeně dosti řádně polekali vedoucí četu, zahnavše ji do křoví vpředu a vzadu vrchu, poněvadž nebylo místa, kde státi a bojovati.
