Pokračování textu ze strany 112
… útěku, nebo přinucení k pevnému úkrytu, prakticky nedopouštějícímu přímého útoku, ze kterého, obklíčeni, proklouznouti mohli jen jako pravé stíny v noci — a ovšem více nebo méně bylo jich. zabito v těchto denních zápasech.
Dvacátého byli vojáci kapitána Wesselse rozmnoženi plukovníkem Doddem a velkou tlupou Siouxských skautů.
V pátek, dvacáteho prvého (v lednu 1879) viděl jsem konec.
Na špici hřebenu Kloboukové Řeky, blízko pramenů Vojenské Čepcové Řeky, čtyřicetčtyři míle na jihozápad od Fort Robinsonu, leželi Cheyennové v posledních svých zápasech, zemdlení putováním a bojem, nemajíce troška střeliva, jež by jim bylo zbylo.
Byli na mýtině asi padesát stop dlouhé, dvanáct stop široké a pět stop hluboké, na konci hřebenu horského.
Zákopy byly založeny pod nimi na svahu, aby zabráněno bylo útěku v tom směru a kapitán Wessels postoupil na mýtinu se svými muži, sestavenými v otevřenou rozptýlenou řadu.
Na výzvu tlumočníka k obleženým bylo odpověděno několika výstřely z mýtiny.
Scházejíce se na mýtinu při tomto útoku, vojáci najednou postoupili v tak sevřeném tělese, že by je nic nebylo zachránilo před hrozným povražděním, kdyby nebyly bývaly zásoby Cheyennů vyčerpány.
Útočivše na konec plošiny, vyprázdnili vojáci své karabiny, skočili zpět, aby je znova nabili, a pak přišli opět, zatím co třeskot výstřelů přehlušovaly bouřlivé Zpěvy Smrti zoufalé tlupy.
Poslední tři bojovníci, kteří zůstali na živu — a Bůh ví, ti zaslouží jména bojovníků, jestli vůbec ..text pokračuje
