Stránka:vatra-25-5.djvu/19

hellénský; o tu rýhu, tak důrazně lepě vedenou na živých tělech ina sochách národního umění, byl antický Říek, už' od přírody obdařený milostí velké krásy tělesné, ještě krásnějšír a při každém pohledu na tento krásný dar sobě samému, naplňován byl v nitru hrdým vědomím: „Jsem krásnější, jsem vyvinutější, jsem dokonalejší nad ostatní ne pouze milosti přínody, nýbrž i vlastním úsilíml“ Pmmyslete si, jak toto hlrrdé Vědomí asi pobádalo k úsilí novému, dalšímu: ještě více převýšiti pří'riodu! ještě krásnějšího člověka ze sebe vytvořiti vědomě, činem vlastním! Představte si, mladí přátelé, že by ve vás samých působila taková myšlenka: že svou vlastní snahou šli jste o kus dále, ale kladně nad přírodu! že jste domyslili, doriOzvili, dovypravovali její kladné, krásné nápo- vědi, nikoli v boji s přírodou, jak V pošetilém zmámení činí bludná civilisace a její blázni, nýbrž v harmonií s ní! Kfásu vypěstěného těla chápal a cítil všechen národ; z toho národního cítění rostlo národní umění starořecké, jehož hlavním obsahem je právě oslava krásného těla lidského. Národní výtvarní umělci ovšem cítili krásu jeho ještě mocněji, milostí bohatšího zření, & ovšem cítili i hodnotu nového krás- ného rysu hellíénské tělesnosti, této anticklé rýhy. Svými vý- tvory v mramoru a ve spěži, na stěnách a na vásách dávali jí pečeť přitakání; To mělo Opět svůj přirozený odraz do života: »00 tak důrazně schvalovala díla výtvarníků, ještě úsilněji pak Chtěli na vlalstních svých tělech živoucí lidé. Osten slávy- chtivosti, moci ukázati Své tělo, zobrazené rukou umělcovou_ a plo-stavené před zraky všemu národu, přirozeně pobádal Huel- léna, učiniti ze svého zjevu fysického výtvor dokonalosti. Tak k'glásné sochy přímo eOpět zasahovaly do života, vracely se do něho posvěceny rukou umělcovou, aby pomáhaly pro- měňovati život, dělati krásné živoucí lidi. Krásná postava vytesaná do parského mramoru, ulitá ve spěži rukou antického mistra — to nebyla pnuhá výtvarnickíá dekorace nekrásnéhoa žití skutečného, s ním skoro nesouvislá, jeho snad vůbec ne0plodňující, jako bývá s uměním z většiny u nás — to byla denní Výzva, ustavičně memento žijícím, být krásní, být stále krásnější, memento, jehož živoucí Opravdové dbali a. dle něho své žití zařizovali. Takový krásný slunečný bůh, Apollo, to nebylv Hellénstvu pouhý nevšímavý kus chrámového inventáře, to byl přímý hlasatel božství -— svou krás-o u. Proto bylo takové krásné dílo antické dílem náboženským ve mnohém hlubším smyslu, nežli to může být řečeno o tisí— cterých ohyzdnostech církevnického lžiumění v naších kOstelích, _ kaplích, na cestách a rozcestích. Kolik z nich lže nestoudně, že škaredý jeho panák je obrazem boha! Antické uměnixzcela ' jinak: ukazovalo bohy národní krásné, co nejkrásnější, neboť jeho umělci věděli dobře, že znamením božskiosti je krása. N-e— potřebova'o krásné bohy vymýšlet, stačilo mu dokonale ukázati krásné tělo lidské; za ním a v něm bylo božstvo. Apollobv bůh starého bájesloví, je dnes pro nás jako bůh pouhou básnic- Sl