Pokračování textu ze strany 14
Naším heslem bylo “nejlepší z nejlepšího”, co měli Indiáni. Používali jsme všeho malebného, dobrého a zdravého, co bylo u Indiánů.
Hoši chtěli také nosit péra. Řekl jsem: “Zajisté že můžete, ale pamatujte na způsoby Indiánů. Dobrý starý Indián nenosil péro a nestrčil si je do vlasů, bylo-li ukradeno. Každé péro proto bude udíleno Radou jako uznání za nějaký hrdinský čin. Navrhnu vám sto činů a splnění každého z ních vás oprávní k nošení péra.”
Bylo pro mne podstatné, aby stupnice povzbuzovala veškerou mládež v národě ke stoupání, ke stále vyšším cílům nikoho předem nevylučujíc. Dávala možnost, aby v ní každý našel něco, v čem by se mohl zdokonalovat a tím vlastně byla absolutní. Pro atletiku vytvořil jsem stupnici přizpůsobenou školským pravidlům, ale udílel jsem péro všem, kdo dostoupili nejvyšší třídy. Na příklad všem, kdo ujdou čtyři míle za hodinu nebo uběhnou 100 yardů za jedenáct vteřin. Poměrně lehčí byla stupnice plování. Všichni, kdo uplavou sto yardů bez ohledu na čas, dostávají péro za plování.
Ve druhém oboru – tábornictví udílel jsem pocty všem, kdo dovedli rozdělat oheň třením dřev, dovedli změřit šířku řeky, aniž by ji překročili atd atd.
Třetím oborem bylo studium přírody a pocty byly udíleny všem, kdo dovedli správně pojmenovat dvacetpět stromů, padesát rostlin, padesát ptáků atd.
Vymyslel jsem hru zvanou “lov na daňka”, která záležela v tom, že slaměná figura zvířete byla vyhledána podle stop nebo papírků či zrn (později podle stopovacích želízek na botách) a zasažena šípy.
Hry Stíhání nepřátelského zvěda, Honba na medvěda, Lov králíka, Lov kopím na velkého medvěda, Zkouška bystrého zraku a dalekozrakosti byly připraveny tak, aby strhovaly zájem mladých lidí o pohyb.
