Pokračování textu ze strany 62
… základní “Buď rád na světě”. Ostatní je jen rozvedením tohoto poznání a přání.
Procházíme vývojem. Od novorozeňátka, batolátka k školačce či školákovi. Učeň – učenka, studentka – student. Již je tu láska. Jeden hledá druhého, protože teprve oba jsou to veliké JEDNO. Byla doba, kdy jsi tábořil, prožíval krásné chvíle v lesích, kdy jsi “dělal” Orlí péra a Perličky k mistrovstvím – a přijde čas, že budeš mít jiných starostí plnou hlavu, a z velkého toužení po vyrovnanosti, po souladném rozvíjení osobnosti čtyřmi základními směry, mnoho nezbude. Existenční starosti, a nevím jaké jiné ještě. Tlačí to. Děti rostou – je s nimi radost i starost. Tvoji rodiče stárnou – dovedeš je podepřít, až to budou potřebovat? Nezapomínej na to. Jdeš navštívit někoho v nemocnici, a vidíš, kolik je tam bolesti a utrpení. Být rád na světě má líc a rub – je i svět bolesti a zoufání. Díváš se na televizi – kolik je hrůz ve světě? Ptáš se: co dělají Spojené národy? Co dělá Světová rada církví? Vidím tisíce, statisíce uprchlíků z Etiopie a jižního Súdánu, odsouzených k smrti hladem a žízní. Většinou koptičtí křesťané. Kde je nějaké křesťanské světové svědomí? Vidíš, jak jsi se svým přesvědčením bezmocný, ruka se marně svírá – víš, že to nepomůže. Není mi jedno, jestli někdo někde trpí, i když je to daleko. Nejsme jedna velká lidská rodina? Vždy znovu zklamání. Vláda monopolů. Jedna tak zvaná mocnost by ráda rozhodovala o celém světě. Jakým právem? Vzpomeneš na T. G. Masaryka a jeho spisek o problému malého národa. Ale i my, junáci všichni spolu, jsme ve světě “malý národ” a musíme se s tím vyrovnávat. Kdesi, v pěkné krabici, pomalované symboly, máš uschována Orlí péra a Mistrovství. Snad i jinou poctu či uznání. Děti se ptají: Tatí, co to máš? Ukaž nám to! – E. Th. Seton věří, že idea, kterou vyslovil, je “pro děti od 4 do 94 let”. Krásně řečeno. Přijde – být to nemusí, ale je to často – doba, kdy nebudeš listovat ve Svitku březové kůry, které Orlí péro bys ještě mohl získat. A přece čas zkoušek nepřestává a nepřestane, dokud tu žijeme. Nikdo Ti to neodsvědčí, jak jsi obstál. Jen Ty sám to cítíš. Tvé svědomí to ví. Dříve jsi více prožíval sám sebe. Už mám hodnost junáka modrého věku! Ta radost! – Nyní cítíš, že tu jsi pro jiné. Tvoji rodiče se blíží závěru životní pouti. Jsi jim blízko? Držel jsi ruku mamince, když umírala? Tvá manželka je nemocná. Potřebuje Tě. A potřebuje tolik, ach, tolik lásky! Právě nyní. Děti přestaly být dětmi (i když stále říkáš “naše děti”) a dělají své životní zkušenosti. Dovedeš odložit otcovskou autoritu a být dobrým kamarádem, ..text pokračuje
