Pokračování textu ze strany 63
… kterému se svěří? To je velké umění – nepodaří se každému. Pokus se! Třeba tu jseš “pro někoho”, ani to nevíš. Nemusí být z Tvé rodiny, ani z Tvé církve, ani z Tvého národa. Prožil jsem něco takového, co nezapomenu. Před mnoha léty jsem byl pozván na nejvýchodnější Slovensko, na svatbu známých. V Českém Těšíně přistoupila skupina přátel nevěsty. Mluvili polsky, – mnoho jsem nerozuměl. Namačkáni v kupé rychlíku, mluvili jsme, aby čas utekl. Hodiny a hodiny. Všiml jsem si, že mladá žena, sedící naproti, pláče. – Druhý den mi řekla: “Nikdy nezapomenu, co jste mi řekl. Jak jste mi pomohl. Kdo Vám prozradil, v jaké jsem situaci? Kdykoli se budu modlit, budu na Vás pamatovat, protože Vy jste mi pomohl.“ (Asi chtěla té noci ukončit život). A, věř mi, vůbec nevím, co jsem jí řekl. Neznal jsem ji a nikdo mi o ní nic neřekl. Mluvili jsme “jen tak”, jak se mluví, aby “řeč nestála” a abychom neusnuli. Nikdy nezapomenu, co jste mi řekl… Dosud to slyším. A já jsem nevěděl o ničem. Říká se tomu náhoda, nebo vyšší režie, a podobně. Jsem rád, že jsem při tom mohl fungovat, i když vysloveně pasivně. Později, až Ti budu vyprávět o Wučičkovi, bude to jiné. Tam to bylo uvědomělé. To bylo junáctví, osvědčené ve výhni krizové situace. Junáctví služby. Ale – třeba se do žádné krizové situace nedostaneš. To Ti budu ze srdce přát. Nebo se dávno ukončí má cesta. Jedině John Hargrave a “náš“ Dr. Jindřich Uzel (Die Natur-ein Evangelium) se zamýšlejí nad smrtí – a co je po ní. V jiné woodcrafterské literatuře jsem se s tím tématem nesetkal. Patřilo k Hargraveově a Uzlově odvaze, že psali i o tom.
Na počátku jsem Ti říkal, že Isawané proti Woodcraftu a Seifertovu zanícení pro les a přírodu postavili MACHINECRAFT, a objevování krásy v industrialisovaném světě, v továrním prostředí. Vyprávěl jsem Ti, jak jsem na jaře 1951 poprvé nad “Waldenem” H.D.Thoreau pocítil, že patřím do společnosti, tolik kritisované, a tam – vděčný za to, co mi dal Woodcraft, Liga, tatranský “Walden” – chci být platný – a že mi zasvítilo Setonovo slovo “buď rád na světě“. Rád bych Tě povzbudil: ani když přibude let a budeš se jen někdy ohlížet za dobou svého dětství a mládí, nepřestává junácká povinnost služby. Nevím – asi nikdo o tom nenapsal příručku. Nejsou na to orlí péra. Služba. Jsi tu pro někoho. Pros, aby Ti byly otevřeny oči. Abys poznal. Viděl. Nepřehlédni! Jseš tu, a nikdo Tě nezastoupí v Tvém “já”. Je jeden svět a v něm krása i bolest, lesy i města, hojnost i strašná bída jsou pospolu. Jsme v tom světě – Ty i já. Až bude někdo čekat na Tvou službu – právě na Tvou – budeš připraven? Buď – do poslední chvíle života. Třeba do 94!
