Pokračování textu ze strany 68
… že jde v junáctví o proměnu, alternativu života jednotlivce i společnosti. O “Radostný svět“, řečeno s F. van Eedenem.
Robert se snažil vidět E. Th. Setona a woodcraft s pozadím tehdejší palestinské – izraelské situace. Odmyslíme-li si u Setona kanadsko-americkou přírodu a společnost, – odmyslíme-li si u M. Seiferta šumavskou přírodu a tehdejší českou společnost, co zůstává, nadčasové a nadregionální, abychom to doplnili ze zdrojů země, kde nejsou lesy a slunce praží do rozžhaveného písku?
Také nad indiánstvím, silně u Setona zdůrazněným, si Robert kladl otazník – jak to říci, jak to transponovat, aby to v židovsko-arabském prostředí neuzavřelo cestu k Setonovi? Když v prosinci 1936 v Praze Robert podával ruku Setonovi, náš starý čestný náčelník nemohl tušit, jaký junák mu ruku podává. Junák, woodcrafter, který chtěl zůstat věrný a přemýšlel, jak to říci dál – jak woodcraft tlumočit do světa tak jiného. Námět našich rozhovorů bez konce.
Robert měl děvče – Libušku P. Krásná dívka ze zámožné židovské rodiny. Jako jméno Robertova tatínka – Stanislav – tak jméno děvčete bylo programové. Jsme židé, ale jsme část české národní pospolitosti. Obě rodiny lásce přály a přece to po čase končilo rozchodem. Libuška se rozhodla vystěhovat do Palestiny, a sice hned. Loučení. Byl jsem s Robertem u Libušky a jejích rodičů. Věděli, že dceru víc neuvidí. Tísnivá nálada. Dělali jsme, že jsme plni naděje. “Svět patří nám” zpívali V+W. I my jsme zazpívali některé písničky, oblíbené v El-alu.
Mezi poli, mezi lesy, vlak do dálky jede…
Mezi všemi bachuraty miluji jen tebe –
(bachur – dívka). Libuščin tatínek přinesl velkou mapu, cyklus reprodukcí kreseb Käthe Kollwitz. Listovali jsme. Kresba “chleba”. Děti prosí maminku o kus chleba, ale ta nemá, co jim dát. “Po čem se pozná její bezmocnost – její zoufalost? Podívejte se na její ohnutá záda. Po těch se to pozná”. Díval jsem se na Libuščinu maminku, na jejího tatínka. Stejně zlomeni – stejně ohnutá záda, jako u Käthe Kollwitz… Bylo to osudové loučení. Libuška, krásná, statná – šla do života. Robert do smrti. Tehdy jsme to nevěděli.
15. března 1939 jsme byli společně v Kuklenách u odvodu. Bylo nás hodně, naháčů, čekajících, co bude dál. Ale nebylo dlouho nic. Důstojníci byli ve vedlejší místnosti a měli zapnuté radio. Pak přišel jeden z nich a řekl: Hoši, oblékněte a jděte domů. Německé vojsko obsazuje od Ostravy naši republiku. Hoši, zůstaňte ..text pokračuje
